Obchodní zástupce Karel Bažant byl malomocný. Ještě dvě hodiny předtím, než se dozvěděl svoji diagnózu, než se dozvěděl, že je malomocný, vykračoval si pyšně, hrdě, jako opravdový bažant - co jako bažant, nosil se jako páv. Důležitě se posadil do čekárny a po dvaceti minutách čekání se začal hlasitě dožadovat vstupu do ordinace lékaře, jenž si jej, jistě nedopatřením, myslel si Bažant, pozval na kontrolu. Těšil se, jak mu jeho ordinaci vyplení, jak mu ji zpustoší, jak mu vyklove oči, těšil se na sladkou odvetu za své ponížené čekání na bidýlku mezi malomocnými, mezi domácími kury, jichž se štítil, těšil se, jak se pak rozletí do polí jižní Moravy, do kraje, jenž mu poskytoval domov i dobrou obživu.
Doktor, ta bílá vrána, jak se říká, míval okamžiky, kdy se probíral z otupení, ze silné narkózy směsicí přibývajících roků, zápachu dezinfekčních prostředků a vyčerpání z psaní receptů a výkazů a kdy si vzpomínal na dobu krátce po své promoci, na dobu víry pramenící z neznalosti, na časy víry, že malomocenství lze vyléčit. Doktorovo procitnutí z celkové anestézie přišlo, ke smůle Karla Bažanta, právě v okamžiku, kdy se tento namyšlený pták zjevil v jeho čekárně. Doktor zapomněl, co od něj malomocní většinou žádají. Zapomněl, jak ještě o den dřív tvrdil, že je malomocným jejich malomocenství v podstatě fuk, že je zajímá pouze klid, teplo, jídlo, pití a úspory. Zapomněl, že mu nosí dary, kávu, kterou nepije, slivovici, kterou občas kloktá, a víno, někdy v nevkusných plastových láhvích, proto, aby jim dal pokoj, nechal je doma v teple, aby jim nezakazoval vepřo knedlo zelo, burčák, Starobrno, nebo naopak makrobiotickou stravu a nesahal jim na peníze, které pracně šetří pro homeopaty, psychotroniky, báby kořenářky a prodejce elixírů života. Zapomněl, že jej malomocní i ti, co mu za jejich ošetřování platí, nehodnotí podle toho, kolik správných diagnóz stanoví a kolik malomocných vyléčí, nýbrž podle všeho ostatního. Doktorovo chvilkové procitnutí odnesl milý Bažant. Bylo to pro vyparáděného ptáka horší než přímý zásah broky do biskupa.
Bažant se stal tím, kým dosud pohrdal a koho ve svých myšlenkách, napájených duchem konkurenčního boje prostupujícím celou společnost, pronásledoval jako císař Diocletianus křesťany. Stal se malomocným, psancem ve vlastním kraji. Dosud přívětivá jižní Morava mu nastavila odvrácenou tvář, její slunce přestalo hřát a začalo pálit, víno zkyslo. Bažant na tom byl najednou hůř než čeští bratři v době temna. Utíkat do ciziny, do polského Lešna nebo do slovenské Skalice by pro něj nebylo východisko. Bylo by zbytečné drápat se na mikulovský Svatý kopeček a pokoušet se doplachtit rogallem do Rakouska, jak to v době, kdy stála železná opona, kdosi udělal. V cizině by byl malomocným jako doma, nečekal by jej tam lepší život než na jižní Moravě. Izolovali by ho tam jako tady, zavřeli by ho do klece jako šílence ve středověku.
Karel Bažant své diagnóze zprvu neuvěřil. Sebral lékařské zprávy a domluvil si audienci u letité kapacity, o níž se říkalo, že na malomocenství není většího odborníka. Kapacita jej přijala vlídně. Stejně tak vlídně přijala i hmotnou pozornost, díl toho, na co Bažant, aniž by mu to bylo divné, dělal dvanáct a víc hodin denně. Kapacita poradila, ale nepomohla. Chudák Bažant nevěděl, že právě tohle je jedna z kapacit, která už dávno ztratila o svém oboru představu, která ale přežívá, ba co víc - prosperuje. Pro hledání odpovědí na odborné otázky měla podřízené, o nichž ale skoro nikdo nevěděl a kterých se ptala, jen když nešlo o peníze.
Bažant začal felčary, tu pakáž, nenávidět, že víc už to nešlo. Co si ti darebáci povyšující se nad ostatní myslí? Co je opravňuje k volání po vysokých platech? Proč jsou tak sebejistí? Jejich dotyky mu naháněly hrůzu, ježila se mu při nich všechna péra, která mu ještě za dobu malomocenství nestačila vypelichat. Představoval si, jak se ty samé ruce, které mu prohmatávaly břicho, dotýkají bacilů, tasemnic, sražené krve a kdoví čeho ještě horšího. Zbytek úspor vyhodil za konzultace u nejrůznějších podivínů, kteří se mu ale zdáli méně podivínští než doktoři. Chvíli mu bylo lépe, pak se zase malomocenství ozvalo - s intenzitou větší než dřív.
Bažant si neuvědomil, že za tristní osud malomocných nemohou doktoři, nýbrž nemalomocní. Doktoři, to jsou jen pěšáci, jednotka speciálně cvičená pro hledání malomocných, ale nic víc. Trest nad svými úlovky nevynáší. K doživotním trestům a trestům smrti malomocné odsuzují nemalomocní, zatím nemalomocní, lidé, kteří se třesou na jejich majetky a posty, kterým se nechce solidárně přispívat na jejich terapii nebo kteří chtějí vydělávat na lécích proti malomocenství.
Když chudáku Bažantovi nenávist k doktorům nepomáhala, když se musel po svých experimentech s divnými a drahými vodičkami či extrakty a také s kopřivami nebo vlastní močí vrátit do přeplněných čekáren před ordinacemi bílých vran, soustředil se Bažantův hněv na ostatní malomocné. Myslel si, že nedostal správný lék, protože jej dostal někdo jiný, že už se na něj nedostalo. A protože nebyl sám, mezi malomocnými vypukla válka, tedy přesněji nová bitva, protože válku spolu vedou odnepaměti, což hraje do karet jejich nepřátelům - nemalomocným.
Malomocný Bažant přestal být dobrý obchodní zástupce, jenž plnil plán na sto dvacet procent, a tak jej vrchnost v prosklené kanceláři odepsala. Bez lítosti ho z práce vykopli. Na jeho místě se objevil mladý a ještě zdravý jedinec, zatímco jižní Morava poznala dalšího malomocného nezaměstnaného: kripla a flákače.
Bažant chřadnul a chřadnul. Život jej přestal těšit. Koho v jeho situaci by také těšil? Postavil se na krajnici rušné silnice, a jak to bažanti dělávají, nečekaně vběhl jednomu z projíždějících aut pod kola. Vůz zastavil a jeho řidič odhodil mrtvého zoufalce do příkopu. Možná právě takto skonal.
Jižní Morava je rozkošný kraj. V krásné krajině žijí samí krásní a zdraví lidé. My Jihomoravané totiž umíme s malomocnými pěkně zatočit - jako staří Sparťané s neduživými nemluvňaty.
Autor: Michael Doubek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |