Je 10. 8. 2007. Datum, které zcela změnilo život jednoho člověka. Jednoho z miliónů lidí žijících v této malé zemi. A jak už to v životě bývá, samozřejmě negativně. S dokonalostí osudu vlastní je tato změna pečetěna ortelem pomalé smrti.
Vše začalo nástupem do nemocnice na v pořadí již třetí operaci. Nemoc pana Petra Lébra byla z kategorie stále se opakující nemoci, kterou se lékaři snaží udržet v přijatelném stavu umožňujícím relativně klidný život. Teprve když již není zbytí, tak přistupují páni doktoři k operativnímu zákroku. Ten den nastal také u pana Lébra. Sbalil si potřebné věci do cestovní kabely a vypravil se do nemocnice. Kdyby se byl opozdil o jeden den, vše mohlo být možná jinak a snad i příjemnější. Ovšem v životě žádné kdyby neplatí. Pokud se negativní síly mají sejít, tak se sejdou. Tomu se říká osud.
Po operaci se pan Lébr cítil dobře. S klidem proto čekal na výsledky vyšetření, které se měl dozvědět při velké vizitě právě dnes. Podle těchto výsledků mělo následovat rozhodnutí o propuštění domů, či o dalším prodloužení pobytu v nemocnici. Celé oddělení se na velkou vizitu připravovalo a pan Lébr s ním. Oholil se a také se hned po probuzení osprchoval. Ustlal si lůžko a umyl stolek. Kdyby jen tušil, jaká zpráva jej z úst pana primáře čeká!
Konečně dorazila vizita také do pokoje, kde ležel pan Lébr. Pan primář tak jako vždy pozdravil všechny přítomné a hned se začal věnovat jednotlivým pacientům. Když přišla řada na pana Lébra, byl primářem přeskočen. A to se panu Lébrovi nelíbilo. Věděl, že to není samo sebou a navíc pohledy ostatních lékařů také nebyly zrovna z těch, které člověka dokáží povzbudit. Něco se děje. Ale co? pomyslel si pan Lébr. Primář se sice snažil celou situaci, která přeskočením jeho osoby vznikla, odlehčit slovy: »To nejlepší nakonec, pane Lébr.« Ale z tónu jeho hlasu zaznělo cosi jako strach. Takové věci člověk vycítí! Po skončení vizity u posledního pacienta požádal primář pana Lébra, aby jej následoval do jeho kanceláře. Zde ho vyzval, aby se posadil. Nabídl mu cigaretu a zašel k oknu kanceláře, aby je pootevřel. Chvíli se díval z okna kamsi do dáli. Po chvíli se otočil a opět se mlčky díval. Nyní již na pana Lébra. Pomalu se začal vracet od okna zpět do středu pokoje. Došel až ke svému pracovnímu stolu a posadil se na okraj. Bylo vidět, jak se snaží najít vhodná slova pro začátek rozmluvy. Z toho již nabyl pan Lébr jasného přesvědčení o nepříjemném tématu rozmluvy. Konečně se podařilo najít vhodná slova pro začátek a tak mohla být sdělena zpráva, jejíž obsah neznat by bylo asi nejlepší. Začal tak několikaminutový monolog. Pan primář mluvil, pan Lébr poslouchal.
»Je mi to velice líto a věřte mi, z nás za to nikdo nemůže. Byl jste nakažen krevní konzervou, která vám byla při operaci dána, nemocí AIDS. Tato konzerva se dostala do nemocnice kvůli špatné kontrole ve firmě, která nám krev a jiné deriváty dodává. Opravdu za to nemůžeme! Už jsem příslušnou firmu vyrozuměl a ta se s vámi finančně vyrovná. I když je mi jasné, že to nic neřeší. To se stát nemělo! Víc pro vás za této situace udělat nemohu. To zajisté víte sám. Také jistě pochopíte, že tuto zprávu jsem vám nemohl sdělit na pokoji před ostatními pacienty. Zároveň vás žádám, abyste v zájmu zachování klidu na oddělení i v celé nemocnici nikomu nic neříkal. Vám to nepomůže a ostatním pacientům by mohlo neblahé zjištění zkomplikovat zdravotní stav. Samozřejmě se o vás postaráme. I s touto nemocí se dá žít.« Po skončení monologu se pan primář s panem Lébrem rozloučil a požádal jej, aby se vrátil na pokoj. Ono se vlastně víc říci ani nedalo.
Pan Lébr vstal a mlčky se vracel na pokoj. Cestou si všiml, jak jej bedlivě sleduje nemocniční personál. Došel na pokoj, ulehl na lůžko a podvědomě vzal do ruky knihu. Předstíral, že čte. Byl to jediný způsob, jak se vyhnout dotazům ostatních pacientů. Ve skutečnosti se uzavřel do sebe a bůhví proč, začaly se mu vybavovat vzpomínky na uplynulé roky života. Nejvíce ty, na které by člověk rád zapomněl. Tak se vrátil zpět do svého dětství, kdy mu nejdříve umřel bráška a poté i sestra. Na tyto dny se nedá nikdy zapomenout. Poté byl delší dobu bez sourozenců, než přišla na svět další sestra. Tím se do jejich rodiny vrátila opět pohoda a klid. Tento stav již zůstal po celou dobu života všech členů rodiny. A teď tahle rána! Dávat vinu lékařům nemůže, neboť vina leží na špatně zvládnuté práci kontrolních orgánů dotyčné firmy. Dostane sice peníze, ale to nic nemění na faktu, že je nyní člověkem jiných dispozic než před nástupem na operaci. Takže musí opět předělat své životní plány. Ani nemá cenu počítat, pokolikáté už. Hlavně nesmí propadnout nenávisti, zoufalství a beznaději. Jinak je ztracen. To již také zažil a může být rád, že se z toho dostal. Podruhé by takové štěstí mít nemusel. Asi tak po týdnu boje se svým vnitřním hlasem měl o dalším pokračování svého života pan Lébr jasno. A začalo to být na jeho chování znát.
Po opuštění nemocnice a získání peněz od firmy založil pan Lébr vlastní nadaci na záchranu památek. Vyhlédl si zpustošený hrad a začal shánět další peníze od sponzorů. Při osobním jednání vždy decentně objasnil, proč se dal na tuto cestu a zároveň zahrál také na vlasteneckou notu. Díky tomuto přístupu měl do roka potřebné peníze. To byla první etapa. Hned na to začala druhá, která obnášela přípravu projektu a zadání práce solidní firmě. Třetí etapa představovala přípravu upomínkových předmětů. Ty byly rozděleny na pohlednice, odznaky, těžítka, propisky a vlaječky. Vše samozřejmě v malých sériích, aby to bylo pro sběratele zajímavé.
Tak mu příjemně uplynulo pět let života plných práce. Neměl ani čas myslet na svůj osud a hrad se stal jeho dítětem. Jako malý kluk se těšil, až bude hrad opět otevřen pro veřejnost v celé své kráse. Věděl, že ten den bude křtem jeho kamenného dítěte. Teprve pak se ukáže, zda mu věnoval opravdu to nejlepší, co v sobě má, a tím jej připravil na vlastní život.
Když se den D přiblížil, začala se hlásit nemoc. S ní přišla také obava, zda se pan Lébr bude moci zúčastnit slavnostního otevření hradu. Moc si přál být u křtu svého dítěte. Jiné přání už neměl. Byl si dobře vědom, že s kartami, které mu osud rozdal, lepší partii sehrát nemohl. Na víc prostě neměl.
Konečně nastal tolik očekávaný den. Pan Lébr se oblékl do svátečních šatů a účastnil se otevření hradu. Oslava se vydařila. Po jejím skončení musel pan Lébr nastoupit cestu do nemocnice. Zde, jak už věděl, bude zase on čekat na svůj křest. Ten poslední, který jednoho dne čeká každého člověka.
Autor: Slávek Žemlička
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |