Takové běžné setkání s příslušníkem bývalé Veřejné bezpečnosti to tenkrát bylo. Odbila již dávno půlnoc, taneční orchestr z balkonu hotelu Jalta na Václavském náměstí zahrál pro radost a zadarmo nadšeným lidem, kteří sem dorazili radovat se z druhého vítězství našich hokejistů nad sovětskou sbornou. Psal se rok 1969 a příslušníka tehdejšího Veřejné bezpečnosti ještě v zelené uniformě zajímal najednou obsah mé botasky. Neotevřel jsem ji s vysvětlením, že ukrývá jen můj fotoaparát v ceně bratru asi sedmi stovek, a že na to on nemá právo. Dohadování proběhlo před bývalým automatem Juliš a byl jsem proto vyzván, abych s příslušníkem šel do chodby domu a on že má prostředky, kterými mě k tomu může donutit. Ukázal jsem na pendrek pohupující se mu na opasku a řekl, že nejspíše myslí zrovna tenhle prostředek. Příslušník se pousmál, pochopil a nechal mě dál radovat se s přáteli z úspěchu našich hokejistů. Já nepil vůbec žádný alkohol a z jeho úst také nebyl žádný cítit... To až ve 21. století jsem se dočetl, že policisté pijí i ve službě a ještě se povozí i na červenou... Ale co, zřejmě to museli v posledních letech od někoho odkoukat.
Doživotní a snad dokonce posmrtná imunita všelijakých poslaneckých bouračů aut v opilosti, milovníků jízd na majáček, aby se stihl fotbalový zápas, takovým návodem může zajisté být, a tak policisté činí jen to, co umí naše elita. Kdysi dávno působilo i kouzlo uniformy. Vyprchalo a nahradila ho páchnoucí močovina nejen v zákoutích ulic, ale už i pod klenbou Prašné brány. Uniforma, třeba i městských strážníků, nepůsobí a nezasahuje ani ve smradu v pražských hromadných dopravních prostředcích, ve kterých pospávají špinavá individua přemisťující se s taškami, také smrdícími, z konečné na konečnou... O následcích pro pasažéry se ani nezmiňuji. Kouzlo uniformy nefungovalo však vždy ani v minulosti. Bývalý okrskář a příslušník Veřejné bezpečnosti, u kterého si občas odpočinul můj invalidní otec bydlící ve stejném činžáku, v němž byla služebna, se o vyčpělém kouzlu uniformy jednou nechal slyšet: "Josífku, já se naschvál navlékl do policejní uniformy, když nám doma do sklepa skládali uhlí. Představ si, že mi ti uhlíři dali stejně o tři putny uhlí míň! A to jsem pořád stál u náklaďáku, ale jeden z těch chlapíků na mě neustále mluvil..."
Člověk se zřejmě bude zase procházet po Měsíci, uvažuje dokonce o pobytu na Marsu, ale současně mu dělá potíže jízda po nové dálnici třeba u Plzně. Ne, člověk není lepší, policie jakbysmet. To jen technika popoběhla. Státní peníze asi není dobré bezhlavě utrácet ani za nasazovače botiček, ani za imunitu těch, co zřejmě nemají čisté svědomí, a tak na ní tolik trvají, až v ní dosáhli světového prvenství. Ať jinde vědí, kde je pupek světového dění! Nakonec i fluktuace příslušníků městské policie v prvních letech jejího založení mladičkým milovníkem střelby byla v Praze vysoká. Stejně jako cena počítačů zakoupených bez programů, na které pak téměř dva roky usedal prach... Strašně smutné je faktum, že se u nás za rok ukradne 10x (slovy: desetkrát!) více aut než v zemích západní Evropy. Je to důkaz nebetyčně obrovský, ale současně také nic neříkající netečným imunitním zákonodárcům.
Nakonec strážník v časech existence starého Rakouska byl na našem území tvorem neoblíbeným, nenáviděným. Jeho uniforma dráždila, neboť strážník v očích Čechů sloužil cizím zájmům a byl proti všemu českému. Pohled na uniformu strážníka působil nepříjemně také v letech 1893-94 v době procesu s Omladinou, s hnutím studentů a dělnického dorostu, které se snažilo radikálně ovlivnit rakouskou politiku. Společenskou diskvalifikací strážníků bylo tehdy vůbec jejich zaměstnání a velká moc. Krvavě potlačené pražské demonstrace v roce 1897 vedly k protestní reakci obyvatel města. Cestující vždy okamžitě houfně opouštěli vozy pouliční dráhy, jestliže na přední plošinu nastoupil strážník. Ten tam mohl totiž jezdit zadarmo, pokud byl ve službě. Hodně pasažérů skončilo i za tento protest za katrem... Za oslovení "Ty policajte jeden!" se chodilo k soudům. Dnes se k nim nechodí ani za vážné přečiny, neboť se nemusí vyzvedávat obsílky. Stát by ale mohl ušetřit něco peněz, kdyby je tedy nerozesílal vůbec... Největší bezmocnost však prožije šofér, do jehož auta nabourá příslušník instituce fungující pod zkratkou BIS. Takový šofér určitě přijde u pojišťovny o bonus, protože aby získal auto zpět z opravny, musí zaplatit na fleku. Dohadování s nadbohy totiž trvá neskutečně dlouho a samozřejmě nikdo nic neví a všechno je u policie vždycky jinak. Smůlu má ten nevinný, který auto potřebuje ke své obživě.
V životě se leccos přihodí. Občas totiž i člověk zemře a každý to zatím neví. Než se to ale člověku povede, dost často okolo sebe stačí řádně naplivat. I nejednu sklenku alkoholu je dobré vypít, jenže by se měla zkonzumovat tam, kde to bývá zvykem. Před usednutím za volant se to jaksi nedoporučuje. Člověk se dosud opravdu nestal lepším. Škoda. Reputace se totiž nezískává snadno.
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |