Latinský výraz, jímž označil svou poslední sbírku (poslední jednou provždy, protože brzy po jejím vydání zemřel), Franco Fortini převzal z náhrobní desky anglického filozofa Francise Bacona v Trinity College v Cambridgi. Říká nám, že »to, co bývalo uspořádáno, skladnost života, nechť se rozpadne v neskladnost a zmatek hmoty.« V době, kdy básně chystal k vydání, byl Fortini už těžce a terminálně nemocen, rezignace v přejatém rčení je však jen zdánlivá: smrt pro něho nikdy nebyla jen zánikem vlastní osoby, ale i zánikem útlaku prováděného lidmi na lidech, koncem kapitalismu jako systému života, osvobozením od jeho tíživé současnosti a nabídkou jiné budoucnosti. Už v roce 1958 v jedné své básni napsal: »Vždycky jsem chtěl, aby tento svět skončil. A já s ním.« Byl přesvědčen, že roli intelektuála může zastávat jen ten, kdo »prošel smrtí«; pouze ten, kdo odvrhne přítomnost se vším všudy, má právo myslet na budoucnost.
   Tento »revoluční moralismus«, doprovázený samozřejmou nechutí vůči každé politice, která myšlenku proměny světa ve svět jiný nahrazuje vůli k moci, tedy setrváním v přítomnosti, jej neopustil do konce života.
   Franco Fortini se narodil ve Florencii v roce 1917; otec byl Žid a matka katolička, její příjmení si místo svého občanského a otcova, Lattes, zvolil za pseudonym. K původnímu příjmení se znovu vrátil až na náhrobním kameni na hřbitůvku nad ligurskou vesnicí Bocca di Magra, kde poslední léta žil. Náhodný návštěvník tu najde pouze neznámé jméno Franco Lattes bez data narození a odchodu ze světa, jako by ten, komu patřilo, spolu se svým pseudonymem odložil i svou proslulost a akceptoval pokorně návrat z polemik, diskusí a usilovné tvorby tam, kam smrt vrací každého, ať chce či nechce: do anonymity počátku.
   Fortini totiž nebyl jen glosátor vlastních citů a pocitů, jakým často bývá básník, ale možná coby její nejvýraznější člen patřil k oné zcela mimořádné generaci poválečných italských intelektuálů, jakými byli Pier Paolo Pasolini, Edoardo Sanguineti, Italo Calvino, Elio Vittorini a další. Vystudoval napřed práva a pak filozofii, po válce vstoupil do socialistické strany, aby z ní po jejím posunu doprava v roce 1957 vystoupil. Vydal několik básnických sbírek (1946: Cestovní příkaz, 1956: Poezie a omyl, 1963: Jednou provždy, 1973: Tato zeď, 1984: Krajina s hadem), próz (1948: Vánoční agonie, 1963: Večery ve Valdossole) a textů literární kritiky a politické a filozofické esejistiky (1957: Deset zim, 1965: Přezkoumání mocí, 1974: Italské eseje, 1977: Básníci dvacátého století, 1977: Problémy hranic, 1985: Naléhavosti). Přispíval do nejvýznamnějších časopisů, spolupracoval úzce se čtvrtletníkem Quaderni piacentini, orgánem mladé levice, jejíž program vyústil do studentské vzpoury roku šedesátého osmého, řadu let přednášel dějiny literární kritiky na univerzitě v Pise a vedl ostré polemiky nejen se svými odpůrci, ale i ideovými souputníky v Itálii a po celé Evropě.
   Měl rád Brechta a Goetha, Prousta a Eluarda a překládal je, neměl rád Kafku, stejně se však odhodlal, na žádost nakladatele, přeložit jeho Proměnu a další povídky.
   V této souvislosti bych rád k tomuto zběžnému a neúplnému portrétu rád připojil osobní vzpomínku. Od poloviny osmdesátých let častěji než ve svém milánském bytě pobýval ve svém domě u Ligurského moře, tam jsme se také několikrát setkali. Na důkaz Kafkovy jazykové a mentální zakotvenosti v dětství, na němž měla nepopiratelnou účast čeština, jsem se tehdy Fortinimu pokusil předložit domněnku, že Proměna by mohla mít svůj původ v českém výrazu »ty můj broučku«, v němčině neexistujícím, který v opačném významu mohl vyvolat proměnu Řehoře Samsy v brouka nechutného a obtížného, za jakého se Franz ve svém vztahu k rodině a především k otci sám považoval. Fortini však nectil psychoanalýzu a jeho interpretace se opíraly o jiné souvislosti, jak to pak doložil v doslovu ke svému překladu, kde Proměnu spojil s tradicemi biblickými a s literárním kontextem německým (Mefistofeles vytřese z Faustova kožichu »Zikaden, Käfern und Farfallen«, cikády, brouky a motýly, odporné hemžení hmyzu) a kontextem politickým (nacistické označení Židů, Cikánů a Slovanů výrazem »internazionale Ungeziefer«) a skončil slovy: »Nadzvednout kámen - nebo v tomto případě toto slovo - se neobejde bez pocitu strachu. Může se totiž pod ním objevit had, štír, změť červů, hmyz, poslové z pekelných krajů. Nebo také opak. Ježíš řekl: 'Zvedněte kámen a najděte mne.' Zde se kruh prozatím uzavírá.«
   Fortini zemřel ke konci roku 1994. Bylo mu sedmdesát sedm let. Přikázal, aby zpráva o jeho odchodu ze světa (už několik let věděl, že umírá) byla veřejnosti předána až po pohřbu. K jeho jménu na kameni si přátelé v duchu mohou připojit jeden z jeho posledních veršů: »Nesahejte nám na naši nedokonalou a pokořovanou pravdu: jedna revoluce je za námi, další se blíží.«

   Z Fortiniho díla přinášíme dvě ukázky: báseň z první sbírky a jednu z jeho posledních esejí: začátek a konec životního běhu.


   FRANCO FORTINI
   Vice veris

   Jaro, jaké je tu letos, zatím ještě nikdy
   nenavštívilo svět, a dnešní den je dávný sen,
   který se mi splnil. Až tam, kde končím
   a kde spočinu, dohlédnou mé oči: a kolikero
   poklidného srovnání vyrazilo myšlenkou v květ
   a kolikero jasu a světla vroubí
   stíny světa! Teď už vím,
   proč ze všech zim, jimiž jsem se jen stěží
   prodral k svému vezdejšímu bytí
   mi v paměti zůstalo jméno, které si, má jediná
   dávná, ztracená a přes veškeré slzy
   stále milovaná družko,
   právě vpisuji do dubnového vánku.


   FRANCO FORTINI
   Co je komunismus

   Boj za komunismus je komunismus. Komunismus je možnost (volba a riziko, obojí podstupované ve jménu hodnot, na které nejde ukázat prstem) pro co největší počet lidských bytostí žít v rozporech odlišných od rozporů dnešních. Jediným možným, zato však reálným pokrokem jsou a budou rozpory stále vyšší a zřetelnější, schopné zlepšit dovednosti a vlastnosti každé jednotlivé existence. Podmínkou však je uznání a podpora třídního boje. Má-li každé jednotlivé vítězství ukončit současnou podobu tohoto boje a zároveň mu otevřít novou frontu odmítnutím všech bajek o lineárním a bezkonfliktním pokroku, pak je třeba třídní boj uznat a podporovat.
   Třídní konflikt, o to méně vědomý, oč reálnější a trýznivější, probíhá mezi skupinami osob vybavených nestejným postavením a nestejnými schopnostmi ovládat svůj život. Utlačovatelé a vykořisťovatelé (a na Západě jsme jimi skoro všichni, jeden od druhého se odlišujeme pouze mírou moci, kterou si z toho bereme) ne-svobodou ostatních platí za klamnou domněnku, že svou individuální existenci si dokáží volit a mohou ji ovládat. Meze této své »svobody« nežijí jako meze lidského údělu, ale jako černou, hltavou Nicotu. A aby je posunuli co nejdále, obětují jim stále větší podíly svobody, neboli života ostatních, a nepřímo i života vlastního. Utlačení a vykořisťovaní (a těmi jsme do jisté míry všichni, lišíme se jeden od druhého pouze mírou bezmoci, kterou si z toho bereme) žijí v nenapravitelné mizérii života, který neovládají a který se rozpadl do nesmyslnosti a do ne-svobody. Tito však nejsou o nic lepší než tamti, žijí-li klamnou nadějí, že by se z utlačovaných a vykořisťovaných mohli proměnit v utlačovatele a vykořisťovatele. Východisko z této situace nabízí jedině boj za komunismus. Je to cesta tvrdá, obnáší nenávist vůči všemu, co v lidech i mimo ně klade odpor nadindividuální správě lidských existencí a co si vyžaduje naopak pružnost a lásku ke všemu, co těmto existencím přináší život a má je k rozkvětu.
   Cesta ke komunismu (a jiný komunismus než tato cesta neexistuje) obnáší i omyly a násilnosti. Čím jasnější je povědomí toho, co jsou ostatní, co jsme my samotní a jaká část nás samotných konstituuje ostatní, tím důrazněji jsou tyto omyly a násilnosti pociťovány jako nesnesitelné. V podstatě to znamená, že lidé budou prostředky k dosažení cíle, který nikdo a nic nemůže zaručit, místo aby byli, jak se to děje dnes, prostředky k dosažení cíle, který se neztotožňuje s jejich životem. Koho tento boj přinutí použít lidi jako prostředky, nebude moci svalovat ze sebe zodpovědnost na nezbytnost a na historii a neobejde se bez výčitek svědomí.
   Bude se muset vyhnout omylu, jakým je víra v nekonečnou zdokonalitelnost člověka, nesmí se domnívat, že člověk dokáže vyjít ze svých biologických a historických mezí. Tento omyl s pomocí nejrůznějších manipulací už na svět přivedl a nadále může přivádět podlidi nebo nadlidi, jak ty, tak ony. Tomuto optimistickému omylu, zděděnému po osvícenství a po scientismu, uloženému ve faustovské kultuře vítězné buržoazie, se nevyhnuli ani Marx a Lenin. Dnes triumfuje pod technokratickou maskou kapitálu. Přesahuje-li něco člověka, pak pouze člověka přítomného, ne člověka jako druh. Komunismus je odmítnutím všech mutantů a uchováním schopnosti člověka rozpoznávat sebe sama v lidech minulých i budoucích.
   Komunismus jako cesta ke komunismu znamená jak jednotu bratrství a rovnosti, tak jednotu vědy a poznání eticko-náboženských. Individuální, skupinové a mezinárodní spravování lidské existence (s nerozpletitelnými uzly svobody a nutnosti, jistoty a rizika) předpokládá znalost mezí lidského rodu a jeho radikální kolísavosti (i ve smyslu, jaký mu přisoudil Leopardi). Lidstvo je živočišný druh vyznačující se schopností poznávat sebe sama, sebe sama spravovat a mít se sebou slitování. Identifikace s bezpočtem těch, co zmizeli, i těch, co ještě nepřišli, je pohledem obráceným k lidem blízké budoucnosti a alegorií těch, co jsou nám dosud vzdáleni.
   Komunismus je materiální proces, který chce materiálnost věcí, označovaných za duchovní, učinit smysly vnímatelnou a intelektuální. A to v míře, jaká by zároveň znamenala schopnost přečíst si v knize (a vyložit ji) vlastního těla všechno, co lidé vytvořili a čím vlastně byli pod vládou času, zaznamenat pouť lidského rodu po zemi, kde po něm nakonec nezůstane jedna jediná stopa.

   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]