Autorka Dopisu černému městu (1984) a Nevyřízené korespondence (1987) Soňa Záchová (ročník 1961) konečně přišla loni v prosinci s novou sbírkou názvu zas listovního: MILOSTNÝ DOPIS. Vydala si ji v obálce a s grafickým doprovodem Jiřího Neuwirtha sama, nezvyklá a neschopna se doprošovat milosti u nakladatelů stejně jako v životě lásky. Za šestnáct let mezi její druhou a třetí knížkou se změnilo bezmála všecko, nejvíc možná formy komunikace, lidé si už většinou jen volají a esemeskují, ani ona tomu v životě neunikla, ale poezii, milostné vyznání, stýskání, zaklínání i tázání, kam až může snít, píše jako dopis. Neboť i touha být celý život na koních / na divokých koních chce trvat. V Nevyřízené korespondenci zapsala naléhání znič všechny milostné dopisy / řekl jsi kterési odpoledne, ale už tam se vzepřela: I kdybys všechny roztrhal / ze mě ty dopisy stejně vybrat nemůžeš. Dopis je jí dnes tím víc jistota, obrovská jistota nejistot:
Když tě už nevidím /.../ chci ti říct / - ty jsi milostný dopis / který jsem nikdy nenapsala / ty jsi ulice kterou jsem nikdy nepřešla na zelenou / ty jsi můj milostný dopis / má truhlice / s tajemstvím...
Stesk, veliký stesk, marné volání na dnešní způsob (snažím se dovolat Tbilisi / ale ve sluchátku to nic nedělá), ale žádné naříkání a fňukání: ani ona se neubrání pláči, ale když je nejhůř, brečí na jedno oko, jenom na jedno oko. S ulámanými nehty, od prachu / na cestě k domovu si Záchová dokáže nic nenamlouvat a neulehčovat: Píšu ti: miláčku / a jsem na předlouhém stopu.
Taťána píšící Oněginovi na prahu třetího tisíciletí?
Bohapustě ovšem přehání, jak už to patří k lásce: Nemám nic, když nemám tebe. Má stále své uličnické dětství. Má, i když nemá Viktora. Má Alíska. Má své ptáky i ryby plující vzduchem. Svůj přesladký vánek, který nevyvane. Ač je to příliš rychlá jízda / vůbec všeho je moc, má nádherný kainarovský hlad po lásce a po samotě a vůbec. Má opravdovost. Má sebe, a to není málo.
Opravdovost jí nedovolí v jejím dopise žádné šišlání, žádné básnické ozdoby, jak se kdysi říkalo výslovně básnickým prostředkům výstavby verše a sloky. Její poezie nemá sloky, nehoupá se na lodičkách čtyřverší a jiných kolébek, vyhýbá se slovním hříčkám a všemu, co tak jakoby samo hřeje. Soňa Záchová píše nejobyčejnějšími slovy a ono to má přesto fascinující vnitřní melodii.
Být jedním z přívozských lvů, kteří na prahu noci vyrážejí s nádechem pouličních lamp / v dychtivých očích, bál bych se při předvádění parádních čísel, že v náročných očích a náruči básnířky neobstojím.
Není snadné obstát ani jako čtenář této poezie.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |