JANA KUKAČKOVÁ

Zázrak

Padá rosa
ona padá...
Voda
máš ji na prstech
Dotkl ses jí?

Spadla jednoho rána
a druhého
a třetího...
máš ji u rtů
Napil ses jí?

Padá rosa
ale neptej se
neptej se odkud
Stejně nevěříš
na zázraky


Štamgast

...
- "Číšníku?
dva tousty a kávu s mlékem, prosím
... a měsíc. Hlavně hodně měsíce.
Tak to mám rád... vždyť vy víte...
A... je čerstvý?"

- "Ten včerejší vyjedl Den, pane.
Docela. Nezbyl ani drobek. Snad ani
kdybych chtěl - ošidit vás nemohu."

- "Dobře. Přijměte mou omluvu. Vždycky
se ptám. A vždycky zbytečně. To víte...
lidi... abych nebyl za hlupáka..."
...
- "Tááák, zde to máme! - už se smráká..."


Říci slůvko

Chtěla bych maličké...
maličké jak puntík na krovkách berušky,
nebo jak drobek z povidlového koláče,
jako jadérko zralé k sezobnutí...
Však aby se do něj vešel
od podzimka do podzimka rozjařený čas.
Aby se do něj vešla
všechna žhnoucí slunce.
Aby v něm mělo místo
i to nejútlejší stéblo trávy.
... místo pro vytoužená předjaří
a lkající ptáky.


A pak již mlčet.

Jak okna prázdného domu.
Otázky nezodpovězené,
grimasy přenechat hladkému větru
s prsty na klice.
Dost.
Dosti již,
to stačí.


Rozkvetla trnka

Rozkvetla trnka...
Na jejích něžných lístcích
svítí ráno
A v počátcích je utajeno
světa mladé vzdutí
Vím
Viděl jsem

Pootevřená dvířka smířlivosti
za okny déšť
a v hlavě trochu rozcucháno
"chceš stékat se mnou?" ptá se
a já chci říci "ano"


Plození

muž
žena
Lůno
lůno světa
lůno světa,
z něhož vyplouvají lodi
a koráby
a plaché lodičky
a muži
a ženy


Oknem viděno

šelestění nebe šedého jak kocour...
stěny pomíjejí
ve stínu otevřeného okna
a strach...
je jako úzkostlivý stařec s kapucí
přetaženou přes svou vrásčitou upocenou tvář
svéhlavost okamžiku mu vadí
v jeho belhavé chůzi
mňoukání malých hebkých koťat
ho může zastavit...
mokře šedých, laškujících
se zlatým klubkem slunce


Jitřní

Tam někde se bělalo
Ve vikýři tmy

Byl to kostěný náhrdelník
nebo jitřní hvězda
nebo zlatý proutek vrby?

V polštáři ticha
slyším odbíjet sedmou
Skulinou mezi mými běsy
probudivší se stesk...

Tam někde se bělalo...

To tráva hlesla pod strupem jinovatky
a v blízkost uchopil jsem
pavoučí nitku
Tvého horoucího tepu



Ještě jednou podzim

Poputujem spolu...
v čase podzimního mámení
majíce vlásky uhlazené za uši

Chceš-li
nalezneme mezi vzdechy
konopné slůvko
aťsijdoucí čas
Popelku našeho žití
tu velikou neviditelnou tíhu...

Rorýsi odlétli
zbyly jen vzdušné víry po nich
a také v očích zbylo cosi
(však kdo se ptá?)

Kroky ukvapené tak nechat za dveřmi
a ošatku plnou smírného chýlení
tisknout
ve svou blízkost


Flirt

Parfém v touze po vůni potu
usnul v bílém baldachýnu rána
a nechal si zdát
o tvém podpaží
Nocí se probíral
a nahmátl ty měkké jemné
přísliby
co v květnu vyraší
a v létě dozrají
Praménky slané vody
je přilepí na tělo
a ony v závanu podzimního větru
si přestanou hrát na věčnost
jen co je jiný příslib vysuší


Dnešek

jaký vlastně je?
pro tebe, pro mne, pro jiné

kolik sluncí muselo vyjít
(a kolik jich nevyšlo...)

co musí se stát, co musí...
aby slunce bylo jediné?


Dívej po vůni

Sny umyly své oči do vymizení
Růžové nehtíky rána
zastřihávají pruty slunečních paprsků
pomalu
sotva znatelně

Kominíci na střechách
již šťárají saze předešlé noci
Z pod plůtku řas
nevinně
dívej po vůni


Smítka podzimu

Vlhké jako jazyk
Ráno
Listí pod stromy
chutná
Běloučké zoubky břízek
zapadají v tempeře nebe
nasáklého a těžkého

Vojáci komíny
hnětou vzduch
Broukám si nahodile
Zúženými průzory očí dopadají
dovnitř
smítka podzimu

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]