Pod vlivem zvýšeného počtu starostí a obav ze začlenění do jednoho z kontinentů zvaného Evropa je už pozapomenuto šílenství z propuknuvší radosti během poslední noci roku minulého. Pokračování lidské paměti a neznalost našich dějin dala zapomenout i na skutečnost, že naše místo k přebývání už v časech Franze Kafky sloužilo k soužití tří národností najednou a byli jsme už dávno v Evropě dřív, než si vůbec kdo dnes může myslet. Navíc jsme v Evropě hráli nepřehlédnutelnou roli. Nebyly tenkrát ještě ani příčiny a důvody jiné národnosti vyhošťovat a vyslovovat jim neustále a opakovaně zákazy pobytu...
   Ano, ulice našich měst jsou po vypálených petardách a rozbitých lahvích zameteny. Omladina již místo peněz na rachejtle šetří na učebnice. Chirurgové se zase snaží po zásahu rakety vyspravit utrženou tvář, ale zřejmě se jim již nepodaří přišít urvané zápěstí a navrátit život ženě po vypití lahve vodky. Doba je prostě jiná a moderní člověk k projevu veselí a ke své představě humoru vyžaduje oblohu plnou rachejtlí. Je třeba také naslouchat výbuchům a ozvěnám ran. Musí tak činit všichni, i když jim to vadí. Radost lze šířit i zapálením více než tří stovek automobilů. Zajisté cizích. Zatím se tak děje jen v Paříži, ale hlásí se další evropská města. Ještě před lety se na přelomu roku časopisy a noviny pyšnily kreslenými vtipy, karikaturami, veselými obrázky, anekdotami a jinými šprýmy. Nápady. Současné tiskoviny poskytly převážně přehledy o tom, kdo loni umřel, co kdo dobrého či špatného provedl. Taková globalizační a monotónní výčetka to byla. Dost často i shodná. Několik stále stejných tváří, co stačí i tři tzv. rauty za večer, a vídaných snad každý týden v tiskovinách, nám s úsměvem popřálo štěstí... Česká země humoru ostrouhala. V tisku i v televizi. Nakonec se nevedlo ani některým továrnám produkujícím zábavnou pyrotechniku. V Číně došlo ke třem explozím a k zmaření několika desítek životů.
   Věci se mají dělat pořádně Spisovatel Karel Poláček tvrdil, že věci pořádně dělané jsou vždycky humoristické. Humor podle něho není než odhalování skutečnosti. Jedině tak lze pochopit, že zobrazení zápasu idejí, být problematických, se nepodaří bez zkušeností a pozorování skutečnosti. Kdepak, tohle tvrzení nenahradí dělbuch a opilecké ječení do televizní kamery, což má být zřejmě novodobý humor, představovaný dále jen pádem do výkalů, který někdo natočí... Ano, člověk má právo se radovat a musí tak činit. Moc mu to totiž pomáhá. Nejeden český kreslíř a karikaturista získal za svůj humor ocenění na světových soutěžních přehlídkách. Doba se ale mění. Země Josefa Lady, Vlastimila Rady, Jiřího Šlitra, Jiřího Trnky, Jaroslava Haška, Karla Poláčka a celé řady humoristů, již tedy neexistuje? Donedávna byla karikatura věcí samozřejmou. Prostinké a samozřejmé věci bývají složité. Dokonce nejsložitější. Někdy i k pochopení, a tak je dnešní digitální člověk řeší po svém a často i hloupě. Humor ze svého života člověk nedokáže vyloučit, protože ten nezmizel ani ve chvílích pro člověka nejtěžších.
   Lidé žijí pospolu, a přesto se každý cítí osamělý a opuštěný. Nemluví o tom nahlas a problém si řeší i tou vypálenou petardou. Člověk si se sebou neví rady a rána má člověku zřejmě dodat sílu a sebevědomí. Život se však ani na chviličku nezbavuje plnění přemnohých hloupých povinností. Hloupost jako by již byla v předstihu vyměřena a každého člověka tlačí do kolen jako osud. Humor tomuto osudu však umí ulehčit. Bohužel každý člověk si pod tímhle označením představuje cosi jiného. Nad hlouposti nejde vyhrát. Jen někdy lze dosáhnout dílčího vítězství.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]