Jedno obecně známé rčení tvrdí, že každý by za svého života měl "postavit dům, zasadit strom a zplodit syna." Je to tak často připomínaný aforismus, že může být považován za dílo klasika. Nevím, kdo ho napsal, nepamatuji se již a nehodlám se pro potřeby této úvahy zabývat hledáním jeho autora. S jistotou však vím, že zmíněný aforismus není úplný. Za "zplodit syna" ještě patří - "napsat báseň." Jen tak lze výčet uvedených životních hodnot považovat za úplný.
Postavit dům je jistě obtížné. Chce to peníze. Hodně peněz. Ty se poezií nikdy nevydělají. Abychom zasadili strom, jedno jaký, ovocný či okrasný, musíme vědět kam a též něco o botanice. Zplodit syna, to je dílo náhody a takový syn může později zklamat naše představy o jeho kvalitách. Ale napsat báseň, dobrou báseň, nemáme-li talent, je zcela nemožné. Která však je dobrá a která špatná? Kdo o tom rozhoduje? Je báseň, která je vázána rýmem, anachronismem nehodícím se do této doby, nebo dokonce archaismem? Nebo musí mít za každou cenu, aby se vyhnula takovému hanlivému označení, rysy dnes uznávaného postmodernismu? Současná teorie příliš nepřeje verši. Označuje ho dokonce za naivní, postrádající svobodu. Neuvědomuje si, že takovým tvrzením připravuje sama sebe o základ své podstaty a nesvobodu vlastně kodifikuje, potvrzuje. Odebírá autorovi svobodu volby, ke které dospěl pouze z vlastního rozhodnutí. Báseň v nové podobě trpí absencí ve vztahu k prostému, neškolenému čtenáři, k jeho emocionálním a často i racionálním možnostem. Stává se dílem pro snoby, "luštitele křížovek." Vůbec pak není verbálním ekvivalentem hudby, která je právě pro svou bezprostřednost v působení na emoce označována za absolutní umění. Proč neponechat poezii svobodu lehce koketující s anarchií?
Ze zkušeností se svým běžným okolím vím, že i ono nepopulární líbí či nelíbí je vždy závislé na estetické kategorii krásy. Ta však nikdy nemůže být exaktního charakteru, protože o ní rozhoduje značná množina nezávislých jedinců. Básníků, teoretiků, ale i laiků. Kvalifikovaně i nekvalifikovaně. Všichni však mají právo na svobodné soudy.
Jaroslav Seifert si v básni Býti básníkem postěžoval:
Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.
Mnozí, kdo se o poezii pokusili, se spokojili jen s jedním "klopýtnutím." Ve své básnické sbírce Monology píše Milan Kundera:
Být básníkem to znamená
jít až na konec
Na konec pochyb
na konec doufání
na konec vášně
na konec zoufání
Pak teprve sčítat
Dřív ne Dřív ne
Právě tak, více překladatel než básník, jediný z mého blízkého okolí, Josef Sedlák. I on se spokojil s jedinou sbírkou, vydanou vlastním nákladem, Kam odlétají ptáci. Měl zcela jistě na mysli básně, které do svých opeřenců v metafoře personifikoval.
I já jsem se zalekl své odvahy a vydal jsem, též vlastním nákladem, jedinou sbírku básní, Štěstí v naivitě. Nevadí. Kundera, Sedlák i já jsme pochopili, že "býti básníkem je těžké." A víme též, zcela jistě, že za "zasadit strom" patří ještě - napsat báseň. A to je náš veršovaný epitaf.
Autor: Jaroslav Váňa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |