Alarmující statistiky o přibývajícím násilí mládeže jsou u nás převážně soustem pro masová média, při četbě těch bulvárních nám často dokonce ani není jasné, zda přiblížení konkrétního případu zde není spíš provázeno obdivem k "bondovské velikosti" zločince. Vedle publicistiky se fenoménu věnují i odborníci, vyslovují se filozofové, sociologové, psychologové, lékaři. Snaha o umělecký obraz znepokojivého jevu však dosud není příliš častá, jde převážně o dílčí sondy reflektující skutečnost naturalisticky přesně, ale zpravidla nenalézající (nehledající) kořeny, příčiny aktuálního stavu.
   Jinde ve světě - jistě i díky tomu, že rozmach teenagerské zločinnosti je zaskočil podstatně dříve - mají už přesvědčivé romány, filmy, divadelní hry. Jedním z amerických autorů, který se fenoménu delší dobu věnuje, je William Mastrosimone. Jeho hru JAKO NAPROSTÝ ŠÍLENCI (1982) chtěl už před lety inscenovat v Divadle Na zábradlí tragicky zemřelý Petr Lébl, vzápětí hru uvedla divadla v Českých Budějovicích, Olomouci, Pardubicích a Liberci, v současnosti ji má na repertoáru činohra naší první scény. Ty, kdo mají o cestách dramaturgie Národního divadla docela jiné představy, může uklidnit, že se tak děje v rámci cyklu Podoby současného dramatu, méně konzervativní diváky pak jistě potěší její mimořádně kvalitní jevištní provedení, jehož se zhostil režisér a zároveň iniciátor nového koncepčního směřování první scény Michal Dočekal.
   Do domu hollywoodské celebrity - herce, scenáristy, režiséra a producenta Russa Rigela - vniknou dva nedospělí obdivovatelé jeho béčkových akčňáků a nutí ho, aby se společně s milenkou Jennifer, právě oceněnou za herecký výkon soškou Oscara, s nimi podíleli na přehrávání klíčových filmových scének. Náhle mizí hranice mezi realitou a fikcí, Kenny a Jimmy přestávají být výstředními, komickými výrostky, ale mění se v cynické mladistvé zločince. Skutečně nabitý revolver v rukou aktivnějšího a zároveň pokleslou kulturou deformovanějšího Kennyho je dokladem toho, že se hraje opravdu o život. Russ Rigel se ujímá své nejtěžší životní role, postupně přejímá do svých rukou režii "představení", které pak po dramatických peripetiích vyvrcholí smrtí Kennyho, zastřeleného slabošským a napodruhé zneužitým Jimmym. I za Russem Rigelem však zůstane spoušť v podobě zničeného vztahu k Jennifer i zcela rozpadlé image. Za skvělými výkony Jiřího Štěpničky a Martiny Válkové nijak nezaostávají ani talentovaní představitelé obou teenagerů - Jan Dolanský (Kenny) a Michal Slaný (Jimmy). Jejich doslovné převtělení do ani ne tak výrazně mladších postav, ale spíše do jiné generační mentality, je obdivuhodné. Oba herci zvládli role nejen pohybově, výběrem mimiky a gest, způsobem mluvy, ale i ponorem do psychiky dospívajících, odkrytím jejich radůstek i trablů.
   Hru, která tak odvážně obnažuje téma teenagerského násilí v USA, je možné vnímat i jako autorovu kritiku stavu, kdy k podněcování násilí mládeže přispívá pokleslá filmová a televizní produkce. K tomu však William Mastrosimone sám říká: "V této hře neobviňuji Hollywood. Hollywood je v ní jenom metaforou pro Ameriku."



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)