Nakladatelství Formát vydalo v roce 2003 knihu Miroslavy Besserové SOUKROMÝ ŽIVOT RUDOLFA HRUŠÍNSKÉHO (120 str., váz.) Titul je nepřesný, publikace nepojednává zdaleka jen o privátních záležitostech R. Hrušínského. Těm se věnují hlavně až závěrečné části knihy. Miroslava Besserová naopak dokazuje, jak celoživotní cesty předního českého divadelníka jsou přímo organicky a bytostně propojeny s dobou a ovšem i společností, v níž tento umělec žil.
Autorka před námi rozprostírá kompilaci z ukázek televizního medailonu o Hrušínském a mozaiky vzpomínek, jak viděli tohoto umělce jeho vrstevníci, spoluherci, režiséři a konečně co o něm soudí i sama jeho rodina. Jako každý umělec, měl i Hrušínský svérázné charakteristické osobní vlastnosti a jednání i autentické jevištní vystupování. Přestože byl vpravdě národním umělcem, nevyhnul se nedorozumění s minulým režimem. Zaplatil za to, podobně jako někteří spisovatelé, krutou daň. Zatímco oni psali do šuplíku - divadlo se do šuplíku hrát nedá.
A když byl umělecky i lidsky po roce 1989 rehabilitován? Nepodlehl žádné laciné porevoluční euforii. Byl sice zvolen poslancem Federálního shromáždění, ale jak uvádí v knize režisér Jaromír Pleskot, »netrvalo dlouho a byl zoufalý.« Hrušínský o svém dvouletém působení v parlamentu vydává konečně sám svědectví, když se v té době přiznává: »Stydím se, jsem tam zbytečný. Jenom sedím, poslouchám ty žvásty...« Hrušínský prožil jako poslanec dva krušné roky, kdy se mu například nelíbilo »sledování vlastních zájmů různých skupin a zdatných jednotlivců.« Tahle role Hrušínskému prostě neseděla. Nebyl ovšem zdaleka jen rozčarován a zklamán činností parlamentu, ale i situací v našem divadelnictví, kde se začala tolerovat neprofesionalita. A ještě něco. Když hovořil na jedné besedě o filmu Rozmarné léto, zazněla tam například tato jeho poznámka: »Často si kladu otázku, zda by takovýto film mohl vzniknout i dnes, kdy komerční stránka převažuje nad uměleckou...« Pozoruhodný názor, vydávající jasné svědectví o postrevolučním kriticismu Hrušínského.
Autorka poskytla ve své knize nemalý prostor Hrušínského současníkům, kteří vykreslili Hrušínského herecký a umělecký, ale i všeobecně lidský portrét tak, jak tato osobnost žila v jejich vědomí. Theodor Pištěk se vyznává, že Hrušínský byl »velice statečný člověk, který si nikdy nestěžoval, nikdy nikoho neobtěžoval žádnými problémy, všechno uměl snášet.« A Radovan Lukavský oceňuje Hrušínského typickou vlastnost, jak uměl vždy »vykročit do role a být perfektní.« Memoárová sdělení se ovšem bohužel někdy částečně obsahově překrývají a Hrušínského ego se nám tak představuje zdvojeně.
Kratičké eseje osobních vzpomínek doplňuje vhodně i profil Hrušínského - režiséra. Kniha uvádí například desítku jím realizovaných inscenací. To vše zvládla jedna osobnost, zvyklá pracovat denně 15-17 hodin a tato obětavá, vpravdě vysilující činnost přivedla Hrušínského nejen k úspěchům, ale i ke čtyřem infarktům a diabetu. A hlas z Hrušínského rodinného kruhu nám prozradí, že »měl rád jídlo, pití, kouření, lov, ženy« a měl prostě »talent na život.« U slova lov vysvětleme, že byl vášnivým rybářem.
Knihu vhodně doplňuje téměř padesát fotografií P. Adámka i z archivu rodiny Hrušínských. Jeden snímek je však zveřejněn v knize třikrát a texty pod fotografiemi, psané ručně a kostrbatými písmeny, nejsou žádnou ozdobou knížky.
Hrušínský působil po celý život jako herec velmi přesvědčivě a pravdivě i proto, že, jak kniha říká, »měl vedle talentu charizma.« A tak ten na první pohled poněkud rozpačitě a nevýrazně působící muž byl suverénně klidný a vyrovnaný. A jak to v knize výstižně charakterizoval současný nejpopulárnější režisér Zdeněk Troška, Hrušínského vyzrálé herectví bylo vpravdě »gabénovské«.
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)