Fotografie dávno není moderním médiem, má za sebou již více než 150 let, a to docela dramatických dějin. Podstatnou část těchto dějin, něco málo víc než 100 let, nám představuje rozsáhlá výstava Česká fotografie 1840-1950 v pražské Galerii Rudolfinum.
   Většinu početných návštěvníků musí při vstupu do rozsáhlých výstavních sálů napadnout zásadní otázka. Jak přistoupili organizátoři k tak rozsáhlému fotografickému materiálu, jak, jakým způsobem jej prezentují. Jejich respektování pestrosti a různorodosti, kterou výstava nabízí, vychází především z obecné tradiční neujasněnosti funkce fotografie. Je fotografie dokumentem, a to dokumentem podoby, portrétu, lidské tváře, také ale terénu, historické památky, vědeckého výzkumu, nebo nemá s dokumentárnosti nic společného, je svébytným uměleckým dílem? Tím vším, a ještě mnohým jiným jistě fotografie byla a je.
   Ti, kdo koncipovali výstavu české fotografie v rozmezí let 1840-1950 měli možnost vybírat z velkého množství nejrůznějšího materiálu. Autorská trojice: kurátor Jaroslav Anděl, asistent kurátora Marian Pliska, odborný spolupracovník Pavel Scheufler našli, podle mého názoru, odpovídající klíč k jejich prezentaci. Rozdělili bohatý fotografický materiál do 21 celků, a tak jej také instalačně předložili návštěvníkovi. Jednotlivé kolekce jsou koncipovány především z hlediska rozdílnosti fungování fotografie, jejího poslání, případného využití. Tyto celky však současně respektují také jistou časovou posloupnost. První soubor nazvaný "Zrcadlo s pamětí: fotografická podobizna" potěší diváka jistým průřezem možných způsobů zachycení lidské tváře, ale i skupinových portrétů. Vidět Boženu Němcovou ve třech různých etapách jejího života, nebo mladého Vrchlického či dokonce váženého estetika Miroslava Tyrše, a to jako součást živého obrazu, je pro každého diváka atraktivní. K tomu se jistě připojuje i další soubor fotografií "Génius loci: místopisná fotografie", kde se otevírá před divákem svět, který již dávno neexistuje. Katedrála sv. Víta jen s jednou věží, domky Podskalí, najde se i tematika mimopražská. Úplně jiné fotografie představuje soubor nazvaný "Znásobený zrak: vědecká fotografie". Jsou to fotografie pořízené k vědeckým účelům. V tomto souboru dominují obecně známé autoportréty J. E. Purkyně, kde velký vědec sám na své tváři demonstruje proměny nálad, psychických stavů. Své místo v tak širokém přehledu mají i dokumentární - vědecké, antropologické a národopisné fotografie z kamer velkých cestovatelů jako byl A. V. Frič nebo E. S. Vráz.
   Výstava citlivě a poučeně zachycuje proces osamostatňování fotografie od jejího dokumentárního poslání až k umělecké specifičnosti a svébytnosti. Tak tu jsou například fotografie věnované funkcionalistické architektuře dvacátých let 20. století, které dalece přesahují pouhý záznam moderních staveb. Avantgardní architektura je zde adekvátně fotograficky ztvárněna takovými klasiky české fotografie jako například J. Sudkem, J. Funkem, E. Wiškovským. Ve třicátých letech se stala fotografie doslova moderním prostředkem sociálně-politické angažovanosti. Velkým impulsem kritického společenského postoje vyjádřeného moderními fotografickými prostředky se stalo jak trauma z velké hospodářské krize, tak v druhé polovině třicátých let nebezpečí fašismu. Fotografie zde sehrála významnou úlohu, která dalece přesáhla její roli coby sociálního a politického dokumentu. Výstava věnuje této etapě vývoje české fotografie velkou pozornost. Prezentuje především levicově orientované časopisy, v kterých jsou tyto fotografie uveřejňovány, velmi často v podobě fotokoláží. Jsou to časopisy Tvorba, Arbeiter Ilustrierte, Reflektor, Red, Pásmo a jiné. K nejznámějším autorům patřili například K. Teige, J. Funke, John Heartfield a další. Sociální fotografie tvořila velmi silný proud, který se prezentoval na domácích i mezinárodních výstavách. Tak se například v roce 1934 konala v Praze v paláci Metro II. mezinárodní výstava sociální fotografie, kde byli mimo jiné z českých autorů zastoupeni J. Sudek, K. Plicka, V. Jírů, J. Lehovec. Celkovou vysokou výtvarnou úroveň levicové avantgardy dokumentují i fotografie, které nemají záměrně v prvním plánu sociální a ideový program. Výstava upozorňuje na koláže - obrazové básně Devětsilu, Nezvalovu Abecedu v podání dnes již legendární taneční skupiny Milči Mayerové. Surrealismus ve fotografii je rovnocenným partnerem jiných výtvarných technik. Ať jsou to fota Jindřicha Štyrského, ale i obecně méně známá tvorba Václava Zykmunda. Jeho portréty a autoportréty navozují koncem třicátých let pozdější výtvarný kinetismus. Spolu s básněmi Ludvíka Kundery koncipuje jako autorskou publikaci "Knihu strojopis" se surrealisticky laděnými fotografiemi.
   Výstava v Rudolfinu se nevyhýbá ani fotografii o jejíž, řekněme umělecké úrovni, by se dalo pochybovat. Přesto tyto fotografie mají své místo nejen z hlediska dokumentačního, ale jako specifické dobově-společenské, estetické vyjádření, hovoří o estetickém klimatu doby.Tento výstavní soubor je nazván "Mnohočetné identity - hry před kamerou". Naaranžované scénky, které špatně zakrývají velkou snahu se líbit, se tak v mnohém podobají naší současné reklamě.
   Výstava je tedy bohatou přehlídkou 110 let vývoje české fotografie podané z nejrůznějších zorných úhlů a hledisek. Autoři, podle mého názoru, správně předpokládali jistou úroveň a orientaci diváka, a tak zde prezentují i některé méně známé snímky. Součástí výstavy je také permanentní promítání několika krátkých neozvučených filmů. Tak například z roku 1931 Bezúčelná procházka nebo Na Pražském hradě Alexandra Hackenschmieda, od Sv. Innemanna Praha v záři světel z roku 1928, dva krátké filmy O. Vávry Světlo proniká tmou (1930) a Žijeme v Praze (1934) a další. O jedinečnosti tohoto počinu hovoří stále plná "komůrka" vyhrazená pro projekci. Bohužel si organizátoři výstavy neuvědomili, že tak hodnotné a doslova atraktivní filmy budou zajímat více než tři diváky, kteří se vejdou do prostor projekce. Při zhlédnutí alespoň jednoho ze široké nabídky těchto krátkých filmů si mnohý divák uvědomí propastný rozdíl ve vizuální kvalitě filmů 30. let a většiny filmů současné produkce. Kamera a střih zde představují jedinečné výtvarné prostředky.
   V souvislosti s promítáním filmů si nemohu odpustit poznámku k celkové prezentaci tak bohatého výstavního materiálu, v našem případě tedy fotografií. Má představa o výstavnictví, tedy prezentování čehokoli, je spíše konzervativní, avšak je-li určitá stereotypnost na závadu toho, co se předvádí, vidím v tom malou kreativnost. Dovoluji si tvrdit, že výstava tohoto charakteru, v tak exkluzivních prostorách Rudolfina mohla být instalovaná s větší invencí a také možná odvahou. Komornost a malý formát většiny fotografií mohl být doplněn jejich zvětšeninami, které by posloužily jak k větší sdělnosti, tak svým způsobem i k jakémusi výtvarnému dotvoření expozice. Zdá se mi až téměř nepřístojné se o tom zmiňovat v zemi, kde právě výstavnictví, tedy umění jak prezentovat jakékoli exponáty, slavilo tak velké úspěchy. Snad si jen vzpomeneme na Expa v 60. a 70. letech.
   Přes tyto výtky, které se spíše týkají formální stránky prezentace, pokládám za nutné zdůraznit výjimečnost výstavy, pro některé diváky doslova objevnost; tím samozřejmě nemyslím jen návštěvníky cizí. Jedná se především o koncepci, chytré rozčlenění jednotlivých kolekcí s důrazem na ty etapy ve vývoji fotografie, které nejsou v naší současnosti příliš frekventovány. Mám na mysli výtvarnou, tedy fotografickou avantgardu 20-30. let 20. století pevně svázanou s levicovým intelektuálním hnutím.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]