V dobách, kdy se ještě tak docela nevědělo, esli bylo dřív vejce nebo slepice, a kdy to ostatně bylo každýmu šuma fuk, protože lidi měli svejch starostí dost, procházel se Stvořitel po africký buši.
   Se spokojeným výrazem sledoval, jak jde zdejší život a cvrkot, jak si poletujou růžoví plameňáci po dožluta rozpáleným africkým nebi, nebo jak támhle lvice dohonila zoufale zdrhající antilopu a prokousla jí hrdlo, a jak si pak lvíčata, když si nacpala bříška k prasknutí, nemotornýma prackama hrála s antilopím srdcem. "Správně, tak to má být. Dobře jsem to zařídil," řekl si do šedivých vousů Stvořitel. "Jeden holt musí zemřít, aby druhej mohl žít," a šel dál.
   Náhle se zarazil a zaostřil svůj pohled pod banánovník. Pod banánovníkem ležel Člověk a zdálo se, že vůbec není šťastný, ačkoliv několik centimetrů od huby mu opice shodila trs banánů. Stvořitel se cítil dotčený, že si ten Člověk ovoce ani nevšiml, naopak hluboce a nešťastně vzdychá. Kvůli tomu se přece sedm dní nedřel, aby ten tady tohle takhle tento...
   "Jak to, že se neraduješ, Člověče? Stravu máš přímo u huby a ty vzdycháš, místo abys byl šťastnej," zaburácel.
   Člověk se však ani neohlédl, i když ho oslovila mnohem starší osoba, dál zíral tupě do nebe a v pravidelných intervalech vydával z prsou mohutný nešťastný vzdech.
   "Hele, přestaň vzdychat, Člověče. Jestli chceš, pomůžu ti vod tvýho trápení. Jestli je to nemoc, stačí říct, já fouknu a rázem bude po nemoci."
   "Nejsem nemocnej," řekl apaticky ten Člověk a dál vzdychal.
   "Tak ksakru, teď už toho mám dost! Hned mi řekneš, proč nejsi šťastnej, nebo tě udělám ještě nešťastnějším než jsi," rozčílil se Stvořitel.
   "Já už nemůžu bejt víc nešťastnej, než jsem, já už jsem úplně dole," zasténal ten Člověk a pozoroval apaticky plameňáky, kroužící po dožluta rozpáleným africkým nebi.
   "A copa je toho příčinou," optal se se zájmem Stvořitel, posadil se vedle tý duševní trosky, sundal klobouk a kapesníkem si otíral pleš. "Máte tady ale pěkný vedro. Ale s tím já už nic nenadělám, tak už jsem to holt jednou na světě zařídil."
   "Když neumíš udělat nic s vedrem, tak mi ani nebudeš umět pomoct v mým neštěstí," vzdychal dál ten Člověk.
   Stvořitel se zamyslel. Na tom by mohlo být něco pravdy. Ale protože to byl přece jenom Stvořitel a tudíž chytřejší než Člověk, zamyslel se ještě víc a najednou se plácnul do čela. "V tom je ženská, Člověče," zajásal.
   "Jo," hekl zničeně Člověk a otočil hlavu směrem k slaměným chýším, které stály asi půl míle od nich. Na plácku mezi nimi si africké nahaté ceckaté holky hrály nějaké holčenčí africké hry a vesele se chechtaly.
   "A vona tě nechce, co?" potěšeně dál rozmotával klubko Člověkova splínu. "A proč tě nechce," zahájil psychoterapii. Přitom si pomyslel, že v takových případech je nutný dialog. Jen nenechat druhýho se v tom svým splínu patlat samotnýho. Musí se z toho vykecat. "Pěkná?", zeptal se proto s chlapským zájmem. "A mladá, nebo vdaná?"
   "Svobodná," přitakal nešťastně Člověk.
   "A ty?"
   "Taky svobodnej," vzdychl Člověk.
   "A taky mladej, jak koukám, a pěknej, dobře rostlej... No to je mi problém. Voba svobodný, voba mladý, tak co ti brání ji sbalit?"
   "Když vona je udělaná do náčelníkova syna, kterej má stádo koz a už pro ni staví chalupu."
   "Jo ták, ty si chudej," protáhl Stvořitel.
   "Chudej a nešťastnej. Tak jak mě můžeš pomoct?"
   Stvořitel se zamyslel. S tím skutečně jaksi nepočítal, když tvořil svět, a když třídil Člověky na bohatý a chudý, že by se chudej Člověk moh zamilovat do bohatý holky. Ale s tím počítat měl. To jaksi neměl zanedbat, tyhlety mezilidský vztahy. No, aspoň je to poučení pro příště. Ale teď musí něco udělat, protože co by to bylo za Stvořitele, kdyby takovouhle šarádu nedokázal rozlousknout. A náhle ho osvítil duch svatej.
   "Hele, mladej, víš co? Já ti pomůžu. Vykašli se tady na to. Tady budeš vždycky chudej, protože sis navyk lenošení, a bez práce nejsou koláče. Zapomeň na tu holku. Svět je plnej pěknejch mladejch holek. Hele, tady mám váček zlaťáků... Počkej," zarazil mladýho Člověka, kterej po váčku dychtivě natáhl ruku. "Zadarmo přijít k penězům, to bys je zase rychle rozfofroval. Já tě zavedu někam, kde přijdeš úplně na jiný myšlenky. Kde potřebujou mladý silný lidi jako jsi ty, který se nebojej práce a kde si vyděláš na ne jednu, ale na sto mladejch krásnejch ženskejch. A určitě krásnějších než je tady ta v tom vašem bantustanu. A nebudou jenom černý, jako u vás v Africe, ale budou bílý, jako alabastr, nebo rudý jako růže nebo žlutý jako...jako, jako citrón."
   "A budou taky modrý?", přerušil ho dychtivě Člověk, kterýmu najednou erotickým zájmem zasvítily voči.
   "Modrý, ty neumim, modrá neni dobrá na pleť," zamumlal Stvořitel a popadl mladýho Člověka za ruku a dovedl ho do města, který stálo na břehu moře. V přístavu ho přivedl k lodi, která právě zdvíhala kotvu. A protože byl mocný Stvořitel, zamával na kapitána, aby ještě na chvíli kotvu spustil a vzal na palubu ještě tohohle pasažéra. Kapitán si se Stvořitelem plácnul, převzal od něj mladého muže a váček zlaťáků, přikázal vytáhnout kotvu a spustit plachty a loď se vydala na dlouhou pouť přes moře směrem západním.

   Po nějaký době (lhostejno po jak dlouhý době, protože Stvořiteli na nějaký době nezáleží, u něho má všechno svůj čas) si Stvořitel vzpomněl na mladýho Člověka, kterýmu pomohl k lepšímu životu a tudíž ke štěstí. I rozhodl se, že se přesvědčí, jak se mu v tý Americe, kam ho loď odvezla, daří.
   Byla zrovna neděle podvečer, když dorazil do Jižní Karolíny. Bavlníkový plantáže se lehce pohupovaly v teplým vánku a bělaly se bílým chmýřím svých keříků a kolem dřevěných chatrčí se různě povalovaly černošský rodiny. Mámy pletly harantům punčochy, tátové nad nima postávali a pokuřovali doutníky a polonahatý černý frackové se honili kolem chatrčí.
   "Panečku, ty si lebeděj," pochvaloval si Stvořitel. "Jistě už má ten můj Člověk kupu dětí, a po nějaký mladý dceři náčelníka z buše ani nevzdychne. Hezky, a hlavně dobře jsem to na tom světě zařídil."
   Náhle se rozjasnil, protože uviděl svého Člověka, jak sedí pod stromem, a ořezává nějaký santalový dřívko.
   "Pozdrav tě Já," povídá Stvořitel a přisedne si k Člověkovi. "Tak co, jak jde život?"
   "Ále, stojí to všechno za vyliž prdel," povídá Člověk a dál ořezává santalový dřívko.
   "Copak, copak, zase tě nějaká holka nechce? Vždyť tady máš plno možností. Copak jsem ti neřikal, že jsou jich tu stovky?"
   "Stovky jo, ale ne pro mě."
   A Člověk spustil litanii nadávek na zdejší pracovní a sociální poměry. Že musí dřít od rána do večera na bavlníkových plantážích, že nedostane pořádně nažrat, že se nesmí vzdálit do města, který je plný těch slibovaných holek, že je hlídají chlapi s puškama, psama a mačetama, že ženský jsou pro něj tabu, pokud si pán-majitel plantáže zamane, že za každý sebemenší provinění jsou on i jeho všichni jeho spolupracovníci tělesně trestáni a tak dále a tak dále, jak už si tak otroci zvykli pořád si na něco stěžovat.
   Informace o proviněních a trestech Stvořitele zaujala. "Jestliže se Člověk proviní, musí zákonitě následovat trest. To by ten svět vypadal, kdyby se provinilci po něm procházeli bez trestu. Spravedlnost je třeba dodržovat," vykládal důležitě a přísně.
   "Copak tohle tady je nějaká spravedlnost?," zakřičel na Stvořitele Člověk a mrštil santalovým dřívkem do křoví.
   Z křoví se vyřítil německý ovčák, kterému se špička santalovýho dřívka zapíchla do prdele. Stvořitel se schoval za strom. Psí bestie skočila po Člověkovi, povalila ho na zem a s vyceněnými zuby mu zuřivě vrčela do obličeje. Vzápětí se objevil psův pán, spoutal Člověka provazem a odváděl ho k honosné zahradě, za jejímž plotem v honosném domě bydlel majitel plantáže a otroků. Stvořitel vylezl z úkrytu, aby si vyslechl Člověkovu výčitku. "Proč jsi mě sem posílal? Proč jsi mě nenechal doma v mým buši?!"
   "Chtěl jsem ti pomoci," zavolal za ním Stvořitel.
   "S takovouhle pomocí jdi do prdele," zařval Člověk a svalil se na zem po ráně pažbou pušky. Po několika kopancích se mátožně zvedl a poháněn štulci a nadávkami od svého strážce zmizel v kůlně majitelova hospodářství. Po chvíli se z kůlny ozval svistot biče dopadajícího na černou kůži a nelidské skřeky.
   Stvořitel se zamyslel. Stojí vůbec Člověk za to, abych mu pomáhal? Nestojí, protože si to nezaslouží. Zbavíš ho myšlenek na nedostupnou lásku, přendáš ho do jiného prostředí, dáš mu práci a on pořád brblá. Kdepak, Člověk nikdy nebude spokojenej, povzdychl si ve finále. Přesto je nutno mu stále pomáhat. Je třeba dát mu možnost vnitřního úniku z tísnivého prostředí a útlaku a naordinovat mu pocit vnitřní svobody. I usedl Stvořitel na teplou jihokarolínskou zem a ve večerním soumraku vymyslel píseň, jíž si mu bude moci Člověk kdykoliv postěžovat na svůj hořký osud. A tak vzniklo blues.


   Provizorní blues

   V botníku mám jednu provizorní botu
   v pokoji dvě provizorní nohy u židle
   a jenom pouhou půlku práva na robotu
   a provizorní zuby značně prořídlé
   A jenom pouhou půlku práva na robotu
   a provizorní zuby věkem prořídlé

   I v zrcadle vidím jenom půlku hlavy
   ta druhá se provizorně někam schovala
   do pekla a nebo možná do zahrady
   aby rajský jabka z mokrý trávy sbírala
   Do pekla a nebo někam do zahrady
   aby rajský jabka z trávy sbírala

   A i v holce, co mi řekla, že je stálá
   že by možná o půl mojí kytky stála -
   mám zase tu věčnou smůlu od života -
   už pátej chlápek tenhle tejden
   provizorně sálá

   V posteli mi chybí druhá půlka spánku
   někdy před půlnocí, někdy po ránu
   psát jsem začal aspoň první černou stránku
   svýho zatím nedokončenýho románu
   Psát jsem začal sotva svoji první stránku
   - a obrazy se provizorně trhly od rámů

   Život je holt někdy nejčernější hrobka
   jindy exhibicí září pódium
   někdy zakousne se jak hladovej potkan
   jindy je jen trapný provizórium
   Někdy zakousne se jak hladovej potkan
   jindy je jen trapně šedý provizórium

   Půlka židle půlka stolu
   půlka vázy na ubrus
   Cesta vede provizorně dolů
   ušel jsem jí značně velkej kus
   Z provizorních not teď sestavil jsem
   tohle svoje provizorní blues

   Až časová smyčka zas mě pošle zpátky
   až si vlastní záda zase ukážu
   Potom strčím hlavu s chutí do oprátky
   a na krku si vlastní rukou uzel uvážu
   Pak prolezu s chutí dírou do oprátky
   a na krku si provizorní uzel uvážu...


   Bankéřovo blues (R.U.R)

   Já se pořád divím
   s čím Svět se potýká
   Já se pořád divím
   v čem že je ta rotyka
   A nejvíc pak se divím
   mě že se to netýká
   Vždyť svět dnes dělaj prachy
   a to je ta politika
   Tak proč ta zeměkoule
   ve svých kostech
   pořád naříká

   Až vylezou na světlo
   černý flanďáci
   a člověk vyděsí se
   když zakopne o práci
   A až se slezou holky
   v hodinových hotelích
   a za milión koupíš
   jen smrt v bílých postelích
   Tak vykoupej ty holky
   v bílých liliích

   Až opadají stromy
   a sníh se položí
   a mně vybuchnou tuny
   dolarových náloží
   Až nebude mít cenu
   ani slovo od Boha
   Tak hoď se do kanálu
   tam je lepší obloha
   Jen nepotácej se tu Světe
   jako mátoha

   Až naposled mě píchne
   v zádech Bože můj
   až naposled mě píchne
   pak se Světe polituj
   až budu ležet s kudlou v zádech
   tak se vzpamatuj
   a na chudákách ty svý prachy
   zpátky vybojuj
   a do zinkový rakve ke mně
   si je zaletuj

   Jeden dva tři čtyři pět šest
   sedm miliónů
   jeden dva tři čtyři pět šest
   sedm miliónů
   a k tomu čtyři kamióny
   drahých koňaků
   a vypálenej zlatej cejch
   na nebeským padáku
   Tak takhle tedy končíš
   Světe plnej zázraků
   Tak takhle tedy končíš
   Světe plnej zázraků


   Jubilantský blues

   S půlměsícem loknul jsem si
   nejčistšího lihu
   nebe sebou opilecky seklo do strání
   Život, je čas napsat svou
   aspoň první knihu
   a v rádiu si nechat zahrát něco na přání
   Přišel den kdy měl bych napsat
   aspoň první knihu
   a v rádiu sám sobě zahrát na přání

   Průšvihy jsem zatím stačil
   suverénně ustát
   Kdyby byl Bůh nejspíš svoje čelo zkrabatí
   Mám snad kvůli tomu zbožně
   před oltářem postát
   a mávat přitom holkám co zůstaly na trati?
   Přišel den, kdy měl bych aspoň chvíli postát
   a zamávat těm padlým holkám na trati

   Hvězdy sťatý alkoholem modře zahoří
   s žaludkem si zkazily i vkus
   Svojí ojí rozhodl se tvrdě pokořit
   Velkou Medvědici Malej vůz
   Ve tmě vržou matrace
   srandu maj z tý legrace
   Já do rytmu jim zpívám svoje
   Jubilejní blues

   Dneska ráno probral jsem se
   zase plnej lihu
   Dva roky mi ještě pouze zbejvaj do Krista
   Nad bradavkou Medvědice
   objevil jsem pihu
   a sezóna s ní zřejmě bude značně nejistá
   Medvědice nad bradavkou má zrzavou pihu
   a Jubilejní sezóna s ní bude nejistá

   Zas je tu den kdy mám sečíst
   svoje slavný starty
   všechny studny kterým okruží jsem omočil
   Nechutná mi přesto fernet
   ani lehký sparty
   a v zrcadle teď hledám cestu k sobě do očí
   Nechutná mi citrus fernet ani lehký sparty
   a po bábě jsem hodil její klokočí

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]