Strakonický rodák Josef Jelen (ročník 1921), dramatik, prozaik, básník, překladatel, vydal jako novoročenku báseň HLEDÁM TVÁŘ BEZ MASKY (Praha 2004, vlastním nákladem, 42 str.). Nabízí v ní životní bilanci: »Chtěl bych se vrátit / až do chlapeckých let... Kdekdo se totiž vrací / pro dětskou pohádku / na maminčině klíně.« Ale přicházejí i smutnější vzpomínky (smrt obou rodičů, krutá válka, mladá léta prožitá v kriminále); vděčnost sklízí především žena a láska: »Žena je pevný štít / který tě věrně kryje / především v dobách mizerie / kdy se ti nechce žít« (s. 12).
   Jelen připomene slavnou báseň Jaroslava Vrchlického Za trochu lásky šel bych světa kraj... a také ženský typ z Nezvalovy veršované hry Manon Lescaut: »Nezvala osudově okouzlila / že o ní napsal báseň básní« (s. 38).
   Zamýšlí se však i nad krutostí současného světa, plného vražd a válek. Zůstává věrný náboženské víře, ale zároveň chce napomáhat nápravě věta a prosazení spravedlnosti: »Za všechno v životě se platí: / za úsměv slzami / za slzy vděčností / za vděčnost přátelstvím...« (s. 35). Jeho verše odsuzují jak nálety na Bagdád, tak i útok na Manhattan, kdy »pochodně vzplály z lidských těl« (s. 17).
   Jelenova báseň hledá smysl usilování lidstva i tvořivého jedince. Proto se úvodních pět veršů vrací v závěru: »Nevím co se to se mnou stalo / Nevím co se to se mnou děje / Stačí tak málo / a z mého obličeje / tma stírá moji podobu«; a závěrečný verš je uzavřen otazníkem: »Hledám svou tvář?« (s. 41).
   Nevelká báseň bilancující osud jedince i problémy lidstva rozhodně stojí za přečtení. Nezkresluje, neidealizuje, ale klade otázky, s kterými se nutně vyrovnává celé lidstvo.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)