V dobách, kdy se ještě tak docela nevědělo, esli bylo dřív vejce nebo slepice, a kdy to ostatně bylo každýmu šuma fuk, protože lidi měli svejch starostí dost, procházel se Stvořitel po africký buši.
Se spokojeným výrazem sledoval, jak jde zdejší život a cvrkot, jak si poletujou růžoví plameňáci po dožluta rozpáleným africkým nebi, nebo jak támhle lvice dohonila zoufale zdrhající antilopu a prokousla jí hrdlo, a jak si pak lvíčata, když si nacpala bříška k prasknutí, nemotornýma prackama hrála s antilopím srdcem. "Správně, tak to má být. Dobře jsem to zařídil," řekl si do šedivých vousů Stvořitel. "Jeden holt musí zemřít, aby druhej mohl žít," a šel dál.
Náhle se zarazil a zaostřil svůj pohled pod banánovník. Pod banánovníkem ležel Člověk a zdálo se, že vůbec není šťastný, ačkoliv několik centimetrů od huby mu opice shodila trs banánů. Stvořitel se cítil dotčený, že si ten Člověk ovoce ani nevšiml, naopak hluboce a nešťastně vzdychá. Kvůli tomu se přece sedm dní nedřel, aby ten tady tohle takhle tento...
"Jak to, že se neraduješ, Člověče? Stravu máš přímo u huby a ty vzdycháš, místo abys byl šťastnej," zaburácel.
Člověk se však ani neohlédl, i když ho oslovila mnohem starší osoba, dál zíral tupě do nebe a v pravidelných intervalech vydával z prsou mohutný nešťastný vzdech.
"Hele, přestaň vzdychat, Člověče. Jestli chceš, pomůžu ti vod tvýho trápení. Jestli je to nemoc, stačí říct, já fouknu a rázem bude po nemoci."
"Nejsem nemocnej," řekl apaticky ten Člověk a dál vzdychal.
"Tak ksakru, teď už toho mám dost! Hned mi řekneš, proč nejsi šťastnej, nebo tě udělám ještě nešťastnějším než jsi," rozčílil se Stvořitel.
"Já už nemůžu bejt víc nešťastnej, než jsem, já už jsem úplně dole," zasténal ten Člověk a pozoroval apaticky plameňáky, kroužící po dožluta rozpáleným africkým nebi.
"A copa je toho příčinou," optal se se zájmem Stvořitel, posadil se vedle tý duševní trosky, sundal klobouk a kapesníkem si otíral pleš. "Máte tady ale pěkný vedro. Ale s tím já už nic nenadělám, tak už jsem to holt jednou na světě zařídil."
"Když neumíš udělat nic s vedrem, tak mi ani nebudeš umět pomoct v mým neštěstí," vzdychal dál ten Člověk.
Stvořitel se zamyslel. Na tom by mohlo být něco pravdy. Ale protože to byl přece jenom Stvořitel a tudíž chytřejší než Člověk, zamyslel se ještě víc a najednou se plácnul do čela. "V tom je ženská, Člověče," zajásal.
"Jo," hekl zničeně Člověk a otočil hlavu směrem k slaměným chýším, které stály asi půl míle od nich. Na plácku mezi nimi si africké nahaté ceckaté holky hrály nějaké holčenčí africké hry a vesele se chechtaly.
"A vona tě nechce, co?" potěšeně dál rozmotával klubko Člověkova splínu. "A proč tě nechce," zahájil psychoterapii. Přitom si pomyslel, že v takových případech je nutný dialog. Jen nenechat druhýho se v tom svým splínu patlat samotnýho. Musí se z toho vykecat. "Pěkná?", zeptal se proto s chlapským zájmem. "A mladá, nebo vdaná?"
"Svobodná," přitakal nešťastně Člověk.
"A ty?"
"Taky svobodnej," vzdychl Člověk.
"A taky mladej, jak koukám, a pěknej, dobře rostlej... No to je mi problém. Voba svobodný, voba mladý, tak co ti brání ji sbalit?"
"Když vona je udělaná do náčelníkova syna, kterej má stádo koz a už pro ni staví chalupu."
"Jo ták, ty si chudej," protáhl Stvořitel.
"Chudej a nešťastnej. Tak jak mě můžeš pomoct?"
Stvořitel se zamyslel. S tím skutečně jaksi nepočítal, když tvořil svět, a když třídil Člověky na bohatý a chudý, že by se chudej Člověk moh zamilovat do bohatý holky. Ale s tím počítat měl. To jaksi neměl zanedbat, tyhlety mezilidský vztahy. No, aspoň je to poučení pro příště. Ale teď musí něco udělat, protože co by to bylo za Stvořitele, kdyby takovouhle šarádu nedokázal rozlousknout. A náhle ho osvítil duch svatej.
"Hele, mladej, víš co? Já ti pomůžu. Vykašli se tady na to. Tady budeš vždycky chudej, protože sis navyk lenošení, a bez práce nejsou koláče. Zapomeň na tu holku. Svět je plnej pěknejch mladejch holek. Hele, tady mám váček zlaťáků... Počkej," zarazil mladýho Člověka, kterej po váčku dychtivě natáhl ruku. "Zadarmo přijít k penězům, to bys je zase rychle rozfofroval. Já tě zavedu někam, kde přijdeš úplně na jiný myšlenky. Kde potřebujou mladý silný lidi jako jsi ty, který se nebojej práce a kde si vyděláš na ne jednu, ale na sto mladejch krásnejch ženskejch. A určitě krásnějších než je tady ta v tom vašem bantustanu. A nebudou jenom černý, jako u vás v Africe, ale budou bílý, jako alabastr, nebo rudý jako růže nebo žlutý jako...jako, jako citrón."
"A budou taky modrý?", přerušil ho dychtivě Člověk, kterýmu najednou erotickým zájmem zasvítily voči.
"Modrý, ty neumim, modrá neni dobrá na pleť," zamumlal Stvořitel a popadl mladýho Člověka za ruku a dovedl ho do města, který stálo na břehu moře. V přístavu ho přivedl k lodi, která právě zdvíhala kotvu. A protože byl mocný Stvořitel, zamával na kapitána, aby ještě na chvíli kotvu spustil a vzal na palubu ještě tohohle pasažéra. Kapitán si se Stvořitelem plácnul, převzal od něj mladého muže a váček zlaťáků, přikázal vytáhnout kotvu a spustit plachty a loď se vydala na dlouhou pouť přes moře směrem západním.
Po nějaký době (lhostejno po jak dlouhý době, protože Stvořiteli na nějaký době nezáleží, u něho má všechno svůj čas) si Stvořitel vzpomněl na mladýho Člověka, kterýmu pomohl k lepšímu životu a tudíž ke štěstí. I rozhodl se, že se přesvědčí, jak se mu v tý Americe, kam ho loď odvezla, daří.
Byla zrovna neděle podvečer, když dorazil do Jižní Karolíny. Bavlníkový plantáže se lehce pohupovaly v teplým vánku a bělaly se bílým chmýřím svých keříků a kolem dřevěných chatrčí se různě povalovaly černošský rodiny. Mámy pletly harantům punčochy, tátové nad nima postávali a pokuřovali doutníky a polonahatý černý frackové se honili kolem chatrčí.
"Panečku, ty si lebeděj," pochvaloval si Stvořitel. "Jistě už má ten můj Člověk kupu dětí, a po nějaký mladý dceři náčelníka z buše ani nevzdychne. Hezky, a hlavně dobře jsem to na tom světě zařídil."
Náhle se rozjasnil, protože uviděl svého Člověka, jak sedí pod stromem, a ořezává nějaký santalový dřívko.
"Pozdrav tě Já," povídá Stvořitel a přisedne si k Člověkovi. "Tak co, jak jde život?"
"Ále, stojí to všechno za vyliž prdel," povídá Člověk a dál ořezává santalový dřívko.
"Copak, copak, zase tě nějaká holka nechce? Vždyť tady máš plno možností. Copak jsem ti neřikal, že jsou jich tu stovky?"
"Stovky jo, ale ne pro mě."
A Člověk spustil litanii nadávek na zdejší pracovní a sociální poměry. Že musí dřít od rána do večera na bavlníkových plantážích, že nedostane pořádně nažrat, že se nesmí vzdálit do města, který je plný těch slibovaných holek, že je hlídají chlapi s puškama, psama a mačetama, že ženský jsou pro něj tabu, pokud si pán-majitel plantáže zamane, že za každý sebemenší provinění jsou on i jeho všichni jeho spolupracovníci tělesně trestáni a tak dále a tak dále, jak už si tak otroci zvykli pořád si na něco stěžovat.
Informace o proviněních a trestech Stvořitele zaujala. "Jestliže se Člověk proviní, musí zákonitě následovat trest. To by ten svět vypadal, kdyby se provinilci po něm procházeli bez trestu. Spravedlnost je třeba dodržovat," vykládal důležitě a přísně.
"Copak tohle tady je nějaká spravedlnost?," zakřičel na Stvořitele Člověk a mrštil santalovým dřívkem do křoví.
Z křoví se vyřítil německý ovčák, kterému se špička santalovýho dřívka zapíchla do prdele. Stvořitel se schoval za strom. Psí bestie skočila po Člověkovi, povalila ho na zem a s vyceněnými zuby mu zuřivě vrčela do obličeje. Vzápětí se objevil psův pán, spoutal Člověka provazem a odváděl ho k honosné zahradě, za jejímž plotem v honosném domě bydlel majitel plantáže a otroků. Stvořitel vylezl z úkrytu, aby si vyslechl Člověkovu výčitku. "Proč jsi mě sem posílal? Proč jsi mě nenechal doma v mým buši?!"
"Chtěl jsem ti pomoci," zavolal za ním Stvořitel.
"S takovouhle pomocí jdi do prdele," zařval Člověk a svalil se na zem po ráně pažbou pušky. Po několika kopancích se mátožně zvedl a poháněn štulci a nadávkami od svého strážce zmizel v kůlně majitelova hospodářství. Po chvíli se z kůlny ozval svistot biče dopadajícího na černou kůži a nelidské skřeky.
Stvořitel se zamyslel. Stojí vůbec Člověk za to, abych mu pomáhal? Nestojí, protože si to nezaslouží. Zbavíš ho myšlenek na nedostupnou lásku, přendáš ho do jiného prostředí, dáš mu práci a on pořád brblá. Kdepak, Člověk nikdy nebude spokojenej, povzdychl si ve finále. Přesto je nutno mu stále pomáhat. Je třeba dát mu možnost vnitřního úniku z tísnivého prostředí a útlaku a naordinovat mu pocit vnitřní svobody. I usedl Stvořitel na teplou jihokarolínskou zem a ve večerním soumraku vymyslel píseň, jíž si mu bude moci Člověk kdykoliv postěžovat na svůj hořký osud. A tak vzniklo blues.
Provizorní blues
V botníku mám jednu provizorní botu
v pokoji dvě provizorní nohy u židle
a jenom pouhou půlku práva na robotu
a provizorní zuby značně prořídlé
A jenom pouhou půlku práva na robotu
a provizorní zuby věkem prořídlé
I v zrcadle vidím jenom půlku hlavy
ta druhá se provizorně někam schovala
do pekla a nebo možná do zahrady
aby rajský jabka z mokrý trávy sbírala
Do pekla a nebo někam do zahrady
aby rajský jabka z trávy sbírala
A i v holce, co mi řekla, že je stálá
že by možná o půl mojí kytky stála -
mám zase tu věčnou smůlu od života -
už pátej chlápek tenhle tejden
provizorně sálá
V posteli mi chybí druhá půlka spánku
někdy před půlnocí, někdy po ránu
psát jsem začal aspoň první černou stránku
svýho zatím nedokončenýho románu
Psát jsem začal sotva svoji první stránku
- a obrazy se provizorně trhly od rámů
Život je holt někdy nejčernější hrobka
jindy exhibicí září pódium
někdy zakousne se jak hladovej potkan
jindy je jen trapný provizórium
Někdy zakousne se jak hladovej potkan
jindy je jen trapně šedý provizórium
Půlka židle půlka stolu
půlka vázy na ubrus
Cesta vede provizorně dolů
ušel jsem jí značně velkej kus
Z provizorních not teď sestavil jsem
tohle svoje provizorní blues
Až časová smyčka zas mě pošle zpátky
až si vlastní záda zase ukážu
Potom strčím hlavu s chutí do oprátky
a na krku si vlastní rukou uzel uvážu
Pak prolezu s chutí dírou do oprátky
a na krku si provizorní uzel uvážu...
Bankéřovo blues (R.U.R)
Já se pořád divím
s čím Svět se potýká
Já se pořád divím
v čem že je ta rotyka
A nejvíc pak se divím
mě že se to netýká
Vždyť svět dnes dělaj prachy
a to je ta politika
Tak proč ta zeměkoule
ve svých kostech
pořád naříká
Až vylezou na světlo
černý flanďáci
a člověk vyděsí se
když zakopne o práci
A až se slezou holky
v hodinových hotelích
a za milión koupíš
jen smrt v bílých postelích
Tak vykoupej ty holky
v bílých liliích
Až opadají stromy
a sníh se položí
a mně vybuchnou tuny
dolarových náloží
Až nebude mít cenu
ani slovo od Boha
Tak hoď se do kanálu
tam je lepší obloha
Jen nepotácej se tu Světe
jako mátoha
Až naposled mě píchne
v zádech Bože můj
až naposled mě píchne
pak se Světe polituj
až budu ležet s kudlou v zádech
tak se vzpamatuj
a na chudákách ty svý prachy
zpátky vybojuj
a do zinkový rakve ke mně
si je zaletuj
Jeden dva tři čtyři pět šest
sedm miliónů
jeden dva tři čtyři pět šest
sedm miliónů
a k tomu čtyři kamióny
drahých koňaků
a vypálenej zlatej cejch
na nebeským padáku
Tak takhle tedy končíš
Světe plnej zázraků
Tak takhle tedy končíš
Světe plnej zázraků
Jubilantský blues
S půlměsícem loknul jsem si
nejčistšího lihu
nebe sebou opilecky seklo do strání
Život, je čas napsat svou
aspoň první knihu
a v rádiu si nechat zahrát něco na přání
Přišel den kdy měl bych napsat
aspoň první knihu
a v rádiu sám sobě zahrát na přání
Průšvihy jsem zatím stačil
suverénně ustát
Kdyby byl Bůh nejspíš svoje čelo zkrabatí
Mám snad kvůli tomu zbožně
před oltářem postát
a mávat přitom holkám co zůstaly na trati?
Přišel den, kdy měl bych aspoň chvíli postát
a zamávat těm padlým holkám na trati
Hvězdy sťatý alkoholem modře zahoří
s žaludkem si zkazily i vkus
Svojí ojí rozhodl se tvrdě pokořit
Velkou Medvědici Malej vůz
Ve tmě vržou matrace
srandu maj z tý legrace
Já do rytmu jim zpívám svoje
Jubilejní blues
Dneska ráno probral jsem se
zase plnej lihu
Dva roky mi ještě pouze zbejvaj do Krista
Nad bradavkou Medvědice
objevil jsem pihu
a sezóna s ní zřejmě bude značně nejistá
Medvědice nad bradavkou má zrzavou pihu
a Jubilejní sezóna s ní bude nejistá
Zas je tu den kdy mám sečíst
svoje slavný starty
všechny studny kterým okruží jsem omočil
Nechutná mi přesto fernet
ani lehký sparty
a v zrcadle teď hledám cestu k sobě do očí
Nechutná mi citrus fernet ani lehký sparty
a po bábě jsem hodil její klokočí
Autor: Miroslav Kantek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)