Jsou různé výstavy, od těch obligátních, nic moc neříkajících, až k těm, které budí obecnou pozornost veřejnosti. Jsou také výstavy oficiální, jejichž smyslem často nejsou ani samy vystavené práce, ale pořádají se z úplně jiných důvodů. Jsou výstavy, které se mohou chlubit velkou návštěvností, ale také výstavy s návštěvností mizivou. Na některých výstavách slyšíme upadnout špendlík, ale jsou vzácně i takové, kde je slyšet dokonce i tlumený smích. A právě na takovou výstavu je vždy zajímavé se jít podívat. K nim patří i poslední přehled tvorby Adolfa Borna instalovaný v novém pražském centru na Karlově náměstí v galerii Atrium. Představovat Adolfa Borna by jistě bylo nošením dříví do lesa.Při vyslovení tohoto jména máme pocit něčeho stálého, dokonce až klasického, možná, že ještě zřetelněji právě dnes, v našem nestálém a nevlídném světě.
Adolf Born je jedna z mála jistot v našem životě. Znají jej celé generace, i když mnozí jen prostřednictvím Mateřídoušky, Dikobrazu či Macha a Šebestové.
Všechno to nás jistě napadne, navštívíme-li galerii Atrium, kde se budeme doslova snažit dostat k jednotlivým obrazům. K některým se budeme muset prodírat, a když už konečně máme uvolněné zorné pole, vylekají nás výkřiky spolunávštěvníka, který si své nadšení nechce uchovat jen sám pro sebe. Diváci na této výstavě jsou velmi různí, vlastně netypičtí, troufám si tvrdit i takoví, kteří možná na jiné výstavy ani nechodí. Mezi radostnými zvoláními jsem několikrát dokonce zaslechla to tak typické "vole, vole...", které asi necharakterizuje tradičního milovníka umění. V těchto souvislostech doporučuji mistrovi, aby se vmísil do davu, i když s jeho tak typickou vizáží by to šlo velmi těžko. Asi by se divil, a možná, že by se před ním otevřel nový vděčný tematický okruh pro jeho tvorbu.
Recenze výstavy se má ale zabývat uměleckými díly, popřípadě autorem, a ne divákem. Mám nicméně takový pocit, že právě prostřednictvím diváka se lze dopídit podstaty tvorby Adolfa Borna Pro bližší ozřejmení toho zvláštního bornovského diváka se podívejme, jaký je vlastně dnešní převažující vztah poučené i nepoučené veřejnosti k umění. Je zajímavé, že ještě na počátku našeho století žijeme stále v tradici romantické představy o smyslu a poslání umění a umělce. Od 19. století stále ještě převládá přesvědčení, že mistr, tedy umělec, musí trpět, aby vytvořil veliké dílo, zároveň s tím souvisí i přesvědčení, že opravdovému umění se nemá moc rozumět, že je to velmi vážná věc a nedejbože že by mohlo být srozumitelné, dokonce že by mohlo vyvolávat smích nebo alespoň úsměv na rtech. Tak se tedy umění stále více vzdalovalo a stále ještě vzdaluje od těch, kteří je potřebovali a potřebují, a tak, řekněme, prostý divák či posluchač je stále více hledá jinde. Dnes tomu říkáme, že je hledá v pokleslých formách. Mnozí umělci to cítili, věděli, chtěli s tím něco dělat. Vymýšleli pop-art, novou figuraci, dnes obracejí sv. Václava na hlavu, a ono to stále není ono.
Je tady ale jeden, který nejde touto cestou. Výtvarný projev pojímá tradičně, nevymýšlí různé cesty, jak najít ztraceného diváka, a přece na jeho výstavě slyšíme nespisovná slova, nekorigované výrazy spontánního zájmu, ocenění, nadšení. Stručně bychom mohli napsat: Adolf Born je klasik. Avšak klasik ve smyslu moderní dobové aktuálnosti. Když si položíme prostou otázku, jak to dělá, že je přijímán tak širokým publikem, a zároveň neslevuje nic ze svých vysokých nároků na vlastní tvorbu, najdeme prostou odpověď. Je vždy jiný a přece vždy svůj. Nezjednodušuje si žádný úkol, a to včetně úkolů technického charakteru. Stejnou úlohu pro něj sehrává volná i užitá tvorba, nedělá mezi ní žádný rozdíl. Každý jeho obraz, film, ilustrace, plakát, plastika, návrh kostýmů, kreslené titulky k filmům, vše je stejně důležité, vše spojuje líbezné tajemství, které se v nejrůznějších polohách vine jeho tvorbou jako červená nit.
Adolf Born se narodil v roce 1930 v Českých Velenicích.
V letech 1949-1950 studoval na Pedagogické fakultě univerzity Karlovy u Antonína Pelce, spolu s ním přešel na Akademii výtvarných umění, kterou ukončil v roce 1955.
Na výstavě v Atriu na Karlově náměstí se představuje většinou pracemi, které vznikly od počátku devadesátých let do současnosti. Vystavovaná díla jsou různorodá jak svou technikou, námětově i svým určením, tedy funkcí v širokém výtvarném uplatnění.
Jmenujme například perokresby z cest (Telemark, Kypr, Bretaň...), série ilustrací (z posledního období akvarely Třech mušketýrů), ale také například plakát Thálie 2003. Pro méně zasvěceného diváka může být jistým překvapením Bornova volná tvorba, kde uplatňuje nejrůznější výtvarné techniky, lept, velmi často litografii, v posledním období až sugestivně laděné pastely. Součástí výstavy je i plastika, specificky podané jedno z nejstarších témat - Adam a Eva. Výstava samozřejmě nevyčerpává práci posledních let. Stačí jen navštívit jakékoli knihkupectví, abychom se setkali i s dalšími tituly knih, které Adolf Born ilustroval.
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |