Když jsme před časem hodnotili na stránkách Obrysu-Kmene novelu Švihadlo, pod níž byl podepsán současný finský prozaik Juha Seppälä (1956), ocenili jsme především podíl sociálního prostředí na zrodu konfliktu, který degradací neopakovatelné lidské bytosti vyústí v zoufalou tragédii zločinu. Znalost psychologie, účastenství a drsným jazykem vyprávěný příběh o rozpadu osobnosti nezaměstnaného v mnoha ohledech usvědčoval společnost z nezájmu, pokrytectví a lži a v dobrém navazoval na kvality severských literatur reprezentovaných jmény K. Hamsuna, V. Moberga, J. Fridegarda či T. Lindgrena.
Šestice povídek pod názvem VELKÉ PŘÍBĚHY (Havran, 2003), která se objevila na trhu, mohla v autorových sympatizantech vzbudit nejen zvědavost, ale i nelíčený zájem. Rozsahem nevelké texty (10-30 stran) na první pohled upoutají znalostí různých prostředí a profesí. Méně už se tato přednost promítne do psychologie exponovaných postav. Konečně i samotný název lze přijmout za předpokladu, že bude chápán ironicky. Ne kvůli prezentaci podomních obchodníků, druhořadých kulturistů nebo zahraničních dělníků, jejichž obyčejný a zároveň neopakovatelný život v sobě skrývá perlu, alespoň podle slov Karla Čapka. Ale proto, že se v těch příbězích vlastně nic neděje. Jsou vyprávěny lineárně, bez zápletky a potřebné gradace, bez překvapení. Autor buď z neznalosti nebo záměrně pomíjí fakt, že povídka v sobě skrývá zárodky antického dramatu, že jde o "vydestilovanou esenci", a tudíž o výsostné umění. Všem textům navíc dominuje ich forma mužského partu, jenom v jednom případě je protagonistkou žena. Toto svazující schéma s jednoznačnými názvy (Na černém ostrově, Třešňové květy, Ropné ohně, Smrt muže) může jenom omylem spoléhat na čtenářovu spolupráci v oblasti podtextové konfrontace, protože kde nic, tu definitivně nic. A tak paradoxně nejzdařileji vyznívá povídka Co vidíš v obraze, ovšem přijmeme-li pornografické zpodobení ženiny masturbace jako náhražky za manželovu nemohoucnost způsobenou chorobou. Velké příběhy tak v úhrnu představují nahlučení sebraného materiálu, v lepším případě jde o skici s těžištěm v drobnokresbě a popisu. Proklamovaná znalost mentality světoobčanství (Saudská Arábie, Island) se tak míjí účinkem, neboť umělecky zaostává za vzorkem současných povídkářů, z nichž jmenujme aspoň W. Trevora, M. Atwoodovou, A. Munroovou nebo W. Boyda.
Mohlo by se dodat, že nakladatelství Havran s výrazně unifikovanou obálkou edice Kamikaze mělo šťastnější ruku kupř. v případě Zinaidy Gippiusové, ale důležitější je jedna pozoruhodnost: vedle dotací na vydání z různých cizokrajných institucí kultury a osvěty se můžeme dočíst, že knihy vycházejí za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky. Tato marnotratná štědrost vůči Velkým příběhům sugeruje neodbytnou otázku, zda Ministerstvu kultury České republiky zbývají dostatečné rezervy na podporu české literární produkce, aspoň té části, která neměla být po listopadu 1989 "odsunuta do bezvýznamnosti". Protože o tom zatím chybí dostatek přesvědčivých důkazů, mohl by se z marnotratnosti snadno stát hazard!
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |