Už je to pár pátků, celých pět let, co jsem se tu v Obrysu-Kmeni hluboce poklonil belgické básnířce, prozatérce a esejistce Barbaře Y. Flamandové nad jejími posledními knihami v češtině článkem Flamandová, tedy planoucí. Teď je tady její nová kniha, sbírka PODÍL STÍNU (Onyx, Praha 2004, přebásnili Draga Zlatníkova a Karel Sýs, který napsal i předmluvu Vyjít ze sebe), a s radostí v ní čtu verš, který na předešlé knihy plynule navazuje: Tuhle hudbu stvořila určitě horoucí duše. Ale on vzápětí následuje verš až brutálně korigující ten právě citovaný: jde o horoucí duši mizející v potopě. Básnířčina určitě horoucí duše se v Podílu stínu sklání nad propastí. Verš je z básně nazvané podle latinského znění osmého verše dvaačtyřicátého ze Žalmů Starého zákona: Abyssus abyssum invocat..., což znamená podle ekumenického překladu:
Propastná tůně na tůni volá / v hukotu peřejí svých, / všechny tvé příboje, tvá vlnobití, / se přese mne valí.
Podíl stínu je sbírka ve znamení stále se pohybujících vodních spoust. Nejde ani tak o motivy a básně jako Před širým mořem a autostylizaci mám duši piráta (až na druhém místě upíra a pak stepního koně). Valící se příbojové vlny jsou vepsány přímo do poetiky jednotlivých básní, které jsou v překladu, jakému se říká podivuhodně adekvátní, plny jakoby živelně útočících vnitřních refrénů, někdy též rýmů (například v poslední básni sbírky má základní slovo ptám sedmero rýmových ozvěn nečekaně rozesetých po osmi slokách). Drtivému divému vlnobití světa těchto let básnířka v přesvědčení, že největší neštěstí je vzdát se zlovůli osudu, odpovídá vlnobitím paměti světa, pamětí barikád a hvězd padlých v boji o lepší svět: Valles Louise Jaures Liebknecht a Rosa / a na jiném nebi s přeraženýma rukama Jara. Turecký Izmir není pro Flamandovou antická Smyrna ani dnešní veletržní město, ale jen a jen Nazim Hikmet, jehož jdou zatknout a uvěznit. Jeho srdce šíleně tlukoucí nikdo neslyší než jeho bratři a sestry v boji / kteří váží svou bídu / při této prvomájové snídani. Báseň dedikovaná Hikmetovi je podobně jako i šest jiných datována rokem 1980. Zcela plynule však v ni jakoby pokračuje hned další báseň, patrně nová, Ptáme se po srdci, báseň o propasti, která se ve chvílích vnitřního ticha otvírá v nás a do níž spadnou všechna utrpení světa.
Podíl stínu je sbírka trpkého rozčarování z bratrů, kteří na jeden den zběhli, i děsivého pocitu jsem na konci, ale též poznání a jistoty, že nemá smysl hledat něco jiného než / nevyčerpatelnou sílu / která proudí zemí od jednoho pólu k druhému.
Sbírka se uzavírá básní Než umlknu. Českému čtenáři ten název zní povědomě, ovšem: Vrchlický, Než zmlknu docela. Kniha únavy a životního rozčarování českého básníka vyšla však celých třináct let předtím, než udeřila mrtvice, a během těch třinácti let básník napsal některá svá vrcholná díla a mimo jiné geniálně přeložil Tři mušketýry. Ani u Flamandové není třeba se vážně obávat, že se už odmlčí, na to je její posmutnělá poezie příliš nabita tvůrčí energií. Co na tom, že zelené roky uběhly a že uběhly i roky ryšavé. Básnířka dobře ví, že znovu přijdou zázračné roky.
V knížce je seznam dosud publikovaných knih Barbary Y. Flamandové a též soupis jejích knížek v češtině; na zadní straně obálky je malá fotografie, na níž básnířka zháší v popelníku prstem cigaretu. Kdo by rád o ní zvěděl víc, má smůlu. Ačkoli v letech 1994-2001 vyšlo česky u nás sedm (!) jejích knih, Slovník francouzsky píšících spisovatelů z roku 2002 (Libri) o autorce prostě neví. Spolu s tím, že se česká vydání autorčiných knih ignorují v novinách a časopisech oddaných posvátnému trhu (a svobodě v tržním provedení), aby se o nich proboha víc lidí vůbec nedovědělo, je to pěkný doklad o tom, jak se už u nás nic nezamlčuje a jak se nikdo nevykazuje pod obzor; jak zkrátka vypadá postmoderní liberalismus a jeho personál v celé kráse v praxi.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |