Filozofické myšlení se nepodobá žádnému jinému myšlení, protože jeho specifikum spočívá v oblasti transcendentna (mimosmyslového), jež klade velké nároky na duchovní emancipaci. Duchovní svoboda filozofa je hodnota, která více než v ostatních intelektuálních oblastech vystupuje jako výrazný rys filozofického tvůrčího myšlení. Transcendence je někdy považována za pejorativní znak, zdůrazňující "separaci" filozofického subjektu vůči vnější skutečnosti. Absolutní distance od reality není možná, i když na jejím uznání v minulosti participovala řada světově uznávaných filozofických celebrit. Celá historie filozofie je současně hledáním adekvátního metodického přístupu k toto skutečnosti. Vnitřní filozofická alternace v engelsovsky chápané základní filozofické otázce posloužila snad ve své době k odlišení progresivní a konzervativní linie, ale již Lenin ve svých Sešitech poznamenává, že "rozumný idealismus je rozumnému materialismu bližší než hloupý materialismus" (s. 249). Vidíme, že jednoznačnost může být na škodu věci samé, nebo věci neposlouží. Jednoznačnost filozofického názoru je spojována s dogmatikou myšlení.
Mechanické dělení filozofického myšlení na idealismus a materialismus nemá žádný účinek ve sféře poznávacího procesu, avšak může být zneužito, jak se stávalo, k rozpoutání ideologické averze vůči myslitelskému úsilí osobnosti. Posilujeme-li ve filozofii názor, že třetí cesta neexistuje, pak jsme současně vyjádřili nedialektickou myšlenku, že vedle dvou protikladů neexistuje prostor procesu, linie, ve které jedna i druhá protikladnost v sobě obsahují (při překonávání obou stránek) onu časovou osu přechodu, ve které vystupuje neutralita, anebo podle filozofické recepce dualita: skokem z jedné kvality do druhé vyjadřujeme plynulost pohybu, jež může znamenat často dlouhé období takové přeměny. Např. ve vědomí člověka probíhá rovněž podobný proces, kdy subjekt svými kořeny sociálními, gnoseologickými nebo politickými stojí na platformě starého, ještě nepřijal nové, ale pouze některými aspekty se přibližuje k překonání starých představ, zvyků, nálad. V politické praxi, kdy často chyběla kvalifikovaná dialektická analýza reality a byla nahrazována plytkými pragmatickými prostředky, jsme se proto setkávali s politickým avanturismem. Na škodu věci. Podobně mezi jevem a podstatou, možností a skutečností, logickým a historickým atd. existuje prostor, v jehož rámci probíhá oblast změn, přechodů, předpokladů apod., jež nemůžeme ignorovat, ale naopak bychom měli s plnou odpovědností věnovat tomuto procesu velkou pozornost.
Každý opravdový filozof musí být kontroverzní vůči tradované konvenci společenské, politické či filozofické, neboť v každé konvenci se skrývá nebezpečí klišé, jež může zavádět filozofii k nedůstojné roli - pouhého otrockého přejímání myšlení autorit. Z filozofického myšlení bychom proto měli vymýtit každou apologetiku. Nejde o ignoranci vůči vynikajícím duchům filozofie, spíše o samostatný filozofický názor, jehož koncentrovaný myšlenkový obsah teprve může přispět i hypotézou k dalšímu stupni našeho poznání.
Současné české filozofické myšlení, máme-li charakterizovat jeho oficialitu, inklinuje k negativismu marxistického myšlení. Amatérská Havlova "filozofie", ve které postrádáme racionální jádro pohledu, označila Engelse za "bezvýznamného filozofa", aniž by Havel poznal význam základních Engelsových prací. Taková míra ignorance a arogance, hraničící se stupidním vztahem ke světovému kulturnímu dědictví, ukazuje i na úroveň pravicové disidentské "intelektuální" společnosti. Právě tak současná konvergence religionistiky a filozofie, jež v osnovách vysokého učení na Univerzitě Karlově a na ostatních univerzitách naplňuje úzus přípravy mladé generace, vede k tomu, že se svoboda myšlení a demokratismus stávají neslučitelnými pojmy. Religiózní dogmatika se nikdy se svobodou filozofického myšlení nesnášela. A pokud se v ojedinělých případech objevovala, pak se taková filozofie stávala nerozumnou, neboť se zpronevěřovala sama sobě.
Filozofické myšlení, které vychází z dialektické materialistické metodologie, zcela přirozeně negativizuje také jakoukoli formu pragmatismu. Pragmatické myšlení a tím spíše pragmatickou politickou praxi chápeme jako škodlivý rys v procesu poznání, protože je to povrchní forma odrazu skutečnosti. Tato forma nám zahaluje vnitřní tendence procesu, a dochází tak k chybnému užití prostředků při filozofickém řešení problémů. Oblast rozporů bez adekvátní analýzy také vedla k neadekvátním metodám, i když se dialektická materialistická metoda považovala za vědecký základ poznání. Na vině byl subjektivismus, jenž v řídících funkcích nedoceňoval význam teoretického poznání, nebo jej nahrazoval neodůvodněným praktickým automatismem procesů.
Ve filozofii zůstává hlavním atributem hypotéza gnoseologismu jako zcela jedinečného druhu duchovní aktivity překonávající stupeň současného poznání. Odtud plyne, že nároky na filozofické myšlení jsou větší než pouhá interpretace a kompilace již známých systémů, popř. výroků známých osobností. Od filozofujícího jedince se očekává taková duchovní potencialita, jež přispívá k dalšímu rozvinutějšímu pohledu na skutečnost. Zde zjišťujeme, že podobně jako spisovatel nebo básník usiluje o originalitu při koncipování příběhu nebo lyricky laděného verše, právě tak filozof svým myšlením nově, originálně uchopuje skutečnost s hlubokou znalostí problémů. Filozofie je usilovné duševní napětí, v němž filozofující jedinec (subjekt) odevzdává část své osobnosti, tj. část svého nitra, ratio, ve prospěch nového vidění světa.
Člověk by neměl propadat časovým hodnotám, které připomínají jalovou přizpůsobivost, povrchnímu sbližování s úrovní "veřejného pořádku", jenž činí z jedince zmanipulovanou loutku bez vlastní vůle. Veřejné "kolektivní vědomí" může propadnout nekontrolovatelné demagogii, i když na druhé straně může v určitých systémech sehrát úlohu arbitra. Demokracie vycházející z tzv. "většinového" kritéria nemusí vždy být nositelem pravdy a morálního aspektu, ale může mít i nevědecký a protilidový charakter. Proto je na místě připomenout hluboký postřeh jednoho z klasiků, že "nejvyšším stupněm demokracie bude, až demokracie odumře" jako forma státní moci. To není protimluv, ale pochopení dosud velkých nedostatků a rozporů, které současné demokracie přinášejí. Filozofické myšlení překonává stupeň konformního uvažování a navrací se ke kořenům věci, jež byly v dějinách lidského myšlení nahrazeny konvencemi.
Netřeba pochybovat o tom, že rovněž filozofická erudice spisovatele a básníka zasahuje obsah jeho díla. Fabulace prozaického projevu nebo stylizace lyrické výpovědi jsou současně hledím otevřeným do skutečnosti. Filozofie přirozeně sama o sobě nemůže být světonázorem, protože na jeho formování se podílí také komplex ostatních duchovních produktů lidské kultury. Společenský vztah k duchovním hodnotám zrcadlí rozvoj nebo úpadek systému, v jehož rámci se tyto hodnoty nalézají. V české národní kultuře sice chybí onen bohatý filozofický aspekt charakteristický pro Němce, Angličany nebo Francouze, avšak české duchovní hodnoty, jež se promítají v historických vědách, měly vždy vysoce kvalifikovanou úroveň, srovnatelnou s předními vyspělými národními komunitami. Souvisí to s osudovými etapami českého národa, kde boj o národní existenci a rozvoj vedl k porozumění české národní minulosti. I v tomto historickém povědomí se koncentrují filozofické myšlenky pokroku, vlastenectví a mravnosti. Filozofické myšlení se stává výrazem intelektuálního profilu kulturní osobnosti, ale i stimulem k vážnému pochopení a poznání všech společenských procesů.
(Redakčně kráceno; text tiskneme jako součást diskuse o úloze české inteligence, intelektuálů a revoluční avantgardy)
Autor: Vladimír Němec
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |