Paní Hrzánová se konečně cítí svobodná. Může si říci co chce a kde chce. Jen jestli hodila tu pomyslnou perlu tomu pravému?!?!
   Byl hostem jednoho z minulých ročníků MFF v Karlových Varech v osmdesátých letech. Jmenoval se Innokentij Smoktunovskij a proslavily ho filmy Vojáci, Devět dní jednoho roku, Strýček Váňa, Čajkovskij, Zkrocení ohně. Hamlet z roku 1964 (to se narodil náš "HRDÝ BUDŽES") se stal dokonce filmem roku podle západních kritiků. Tato fakta se mohou čtenáři dočíst v různých materiálech, ale poslechněme si raději vyprávění tohoto herce a opravdového člověka.
   Novinářům tehdy vyprávěl o svém dětství v Krasnodaru. O mamince, která mu něžně říkala Letuško. O tátovi, který pracoval jako přístavní dělník. O šesti sourozencích. Když se Innokentij Smoktunovskij dostal až k válce, začalo být jeho vyprávění zvláštní.

   To bylo v jedenačtyřicátém. Táta stál na nádraží, spolu s dalšími mužskými, kteří odjížděli na frontu. Čněl nad nimi, dvoumetrová hora svalů, vzpřímená ryšavá hlava... "Jaký velký terč," vzpomínal jsem na tátu po letech.
   Když padl, znamenalo to pro mě konec studií na gymnáziu. Vyučil jsem se promítačem. Ale dlouho jsem nepromítal. Po mobilizování jsem se ani nestihl stát důstojníkem. Ve čtyřicátém třetím dostaly válečné události spád. Celé důstojnické učiliště přesunuli rovnou na frontu.
   Pro vykuleného osmnáctiletého kluka byl příjezd na frontu šok. Hned jak jsme dorazili, bombardovali náš vlak nacisté. Ne příliš úspěšně. Trefili jen dva vagóny. Zemřelo tam šedesát lidí. Hned první den jsme viděli utržené ruce, nohy, střeva, rozervaná těla kamarádů a známých.
   Nejkritičtější byl první měsíc a půl, to záleželo na tom, jak byl člověk vnímavý nebo jak se měl rád. První týden spousta z nás nemohla jíst. Jakmile jsme něco spolkli, začali jsme zvracet. Organismus se bránil všem těm hrůzám. Nezkušení a vyděšení nováčkové obvykle dělali na frontě spoustu chyb a tak mívali vysoké ztráty. Časem se člověk otužil a pochopil určitá "pravidla hry". Zvykl si na to, že vedle něj zas zabili kamaráda. A třeba za přestřelky na otevřené planině se doplazil s ešusem až k jeho tělu, protože zachytávalo nízko letící kulky. A takhle krytý jste se snažil v klidu, pokud možno bez hltání, najíst, protože v tu chvíli to mohlo být pro vás to nejdůležitější.
   Bojovali jsme na různých místech. Nedaleko Žitomiru nasadili nacisté spoustu tanků a obklíčili nás. Tenkrát padlo do zajetí, nevím, takových 20-25 000 rudoarmějců. V Žitomiru byl zajatecký tábor. Ale tam jsme se všichni nevešli, tak nás hnali dál.
   Byl jsem na tom dost špatně se zdravím. Měl jsem průjem, teplotu a rychle jsem ztrácel síly. Chytil jsem v zajateckém táboře nějakou infekci. Navíc jsme na pochodu nedostávali pít a tak jsme jedli sníh. Břečka, kterou nám Němci dávali jednou denně jíst, mou nemoc zhoršovala. Nebylo divu. Naši strážní zastřelili krávu, nebo nějaké divoké zvíře, maso snědli a vnitřnosti, kůži i se srstí a všechny další zbytky, neumyté a neočištěné, chvíli vařili v kotli a pak nám tu šlichtu zahustili trochou mouky.
   Jako zázrakem se mi podařilo uprchnout a po čtyřech dnech putování, kdy jsem na noc zalézal do děr nebo proláklin a házel na sebe sníh, jsem dorazil do Dmitrijevky. Tam mě nakrmili, vykoupali, položili na lavici k peci a já okamžitě usnul. Když jsem se probudil, ležel jsem na boku a viděl, jak se na mě někdo v okně dlouze dívá. Zagestikuloval jsem a zamumlal: "Co se na mě tak díváš?" Taky zagestikuloval a něco řekl. Měl divný pohled, dlouhý hubený nos, jak ptačí zobák a v pohublém obličeji hluboko vpadlé oči. Nakonec jsem zjistil, že se nedívám do okna, ale do zrcadla. Ten podivím jsem byl já...
   Válka změnila celý náš život. Šel jsem do ní. Musel jsem bojovat, aby byla má vlast svobodná, abych mohl hrát divadlo. Bojoval jsem i proto, abyste vy byli živí. Bojoval jsem, abych uhájil život váš i náš.

   To je střípek ze života RUSKÉHO člověka, po kterém hodila svou "perlu" velká herečka dnešní demokratické společnosti. Innokentij Smoktunovskij se vysokého ocenění od paní Hrzánové nedožil. Zemřel 3. srpna 1994 v šedesáti devíti letech.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]