VLADIMÍR JANOVIC

Jarní kavatina

Už zase vyjely ze starých urbářů
vozy naložené vzpomínkami
Jaro se nadýchlo tak prudce
že milenci bez dechu luštili
slepecké písmo rozechvělých těl
Ve mně se celý den někdo smál
Celý den ve mně někdo plakal
Dopis na který jsem čekal
už před svým zrozením
přicházel stále méně
Leť - řekl mi hřbitovní anděl
s ulomenými křídly
V barokních kusadlech maloměsta
znovu jsem stoupal na oblaku kávy
k nikotinovým očím paní přednostové
a odjížděl každým vlakem
do nějž jsem nesměl nastoupit...
Neporušenou jsem ji vylomil
ze skály zapomnění
A pak jsem pochopil:
I dva metry pod zemí jsou Čechy

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]