Roční období se střídají v poměrně pravidelných časových horizontech. U politických sezón je délka časových horizontů přibližně nejistá. Proto jsou v politice mravy až na posledním místě. Podivíni, dohlédnuvší dál než k nejbližšímu volebnímu horizontu, čelí podezření ze selhání mysli.
   Povšechný časový údaj bych mohl vyjádřit hned několika jednoduchými pojmy. Někdy, až jindy, až naprší a uschne. To jsou ovšem všední, až nevzdělaně znějící termíny. Kdežto časový horizont zvoní intelektem.
   K politice nesporně patří řečnické umění. Ovládání neotřelých obrazných vyjádření. Schopnost vymýšlet nové metafory. Třešničku na dortu napíchneme na kouzelný proutek a konzumujeme pusou během procházky růžovou zahradou. Dortíček pak rozdělíme mezi nezaměstnané, zaměstnané bez výplat, a letmo sčítáme bezdomovce. Když budeme mít štěstí, staneme si milionáři, a najdeme mezi růžemi volnou lavičku k odpočinku. Takové metafory můžeme vypustit jen v místnosti větší kubatury. V menší by silou své vzdělanosti vyrazily okna.
   Mám svůj jazyk rád a jsem vděčný každému, kdo moji mateřštinu nezištně obohatí. Nebyl jsem nikdy v KSČ a ovládám tolik jazyků, že bych mohl kandidovat na evropského komisaře. Počítejte se mnou: dva v botách, jeden v hubě a jedním mluvím.
   V současném časovém horizontu je ustálený trend nerizikového kriticismu. Například recenze na televizní trilogii Dušana Kleina I ve smrti sami hned na začátku uklidní čtenáře, že »tentokrát nejde o řídkou socialistickou operu, ale o něco mnohem výživnějšího.«
   Paměť obdivuhodnější odvahy, horizontu rovného vodě. Sám si ze svého batolecího věku nepamatuju ani moment, kdy se maminka odvážila nechat mě chodit bez plínky. Německé zpracování jsem viděl nepoučen, a tedy bez opovržení. Kratší časový horizont mi napovídá, že práce Dušana Kleina patří mezi nemnoho podařených polistopadových televizních dramatizací. Na rozdíl od znalců socialistické mýdlové opery se ovšem mohu mýlit. Viděl jsme jich dost v dřevěném kulturním baráku. Seschlými prkny pronikaly na plátno ostré sluneční šajny. Mezi pétépáky se rozběhl dobový úšklebek: místo Kubánských kozáků bychom přivítali kozaté Kubánky. Nezapomenutelná je i zpěvohra domácí produkce Zítra se bude tančit všude z r. 1952. Ta díla mi neladila s realitou doby, jako mi neladí třeskuté televizní veselí, neskutečně vlezlá reklama a ohlušující hity s politickým cynismem, diletantstvím a záměrnou nevědomostí o stavu kultury a stavu obecného společenského chování, kterému žádný pan Špaček v televizi nenaučí.
   Dalšího znalce jsem objevil nad značkou er v O-K 10/2004, v článku Švandrlíkův rukopis zelenohorský. Delší, ale zachovalý časový horizont mi brání uznat obraz pétépáků jako ušmudlaně drzé společenské sedliny. Nabízí mi ho seriál Juraje Herze Černí baroni. Nebyli jsme ani zajatci Danteova pekla, jak s vševědoucím despektem míní značka er. Na Bohumínsku nemohli mít pétépáci »maringotky plný bab a děvek« z toho jednoduchého důvodu, že prostituce jako společenský jev byla dobově téměř neznámá a slovo bordel se výhradně vztahovalo na stav úklidu. Je pravda, že na šachtě jsme netrpěli hladem, na druhé straně je nesmazatelný fakt nedobrovolnosti a internace bez časového omezení. Za víc článek podepsaný značkou er nestojí, nechci-li upadnout do pomluv, urážek a informací, zaručených modálním slůvkem »prý«. Zkušenost mi radí, že padesátá léta měla ze socialismu jen chatrný nátěr, jako má současnost z demokracie. Značka er se ho pokusila neuměle přetřít.
   Vraťme se do současnosti, ze které jsem nerad uhnul. Asi to bude mým setrvale opožděným občanským vývojem, ale nelze mi vypátrat příčinu mlčení kulturních estétů a znalců nepoznaného k současnému stavu kultury, jemuž odpovídá i stav společnosti. Asi je to neziskové. Slovem, mimo mísu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]