(Jarní rozjímání v roce 2004)
"Budou vás strašit nezaměstnaností, nevěřte jim, je to lež!"
Václav Havel, prosinec 1989
"Za dva roky se životní úrovní vyrovnáme Rakousku."
Daniel Kroupa, leden 1990
Jiní zase připomínali, že jsme museli na minutu zhasnout! To, že nastalo masové rozkrádání majetku, jim vůbec nevadilo. Bratříčkovali se s bandou zlodějů.
Mnozí z pachatelů dnes sedí v mocenských strukturách státu a ekonomického světa a jsou volenými představiteli nové demokracie.
Tenkrát mi radili: "Musíš krást taky! Neohlížej se na nikoho! Takový je příkaz doby!" Neuposlechl jsem je a neuposlechly je miliony lidí, mající dnes starosti s nezaplacenými složenkami.
Kdeže loňské sněhy jsou? Autor prvního citátu zradil sám sebe. K výroku o strachu z nezaměstnanosti se dávno již nezná. Ani na přesvědčivá fakta z roku 2004 o tom, že většina studentů a učňů v České republice nenajde po absolvování školy nebo učiliště práci, na tiskové konferenci nijak nereagoval. Po podivných restitucích rodiny Havlových a jejich nemovitostí, o nichž se nesmělo pochybovat, začal Václav Havel hromadit vlastní kapitál. Přestože se dušoval, že mu o majetek vůbec nejde, konal opačně. Šlo mu o majetek, o peníze a o pýchu - v první řadě. Zaručují mu totiž bezstarostný život až do okamžiku smrti. Spolu se státními požitky, které si vyvzdoroval, nezná hmotné starosti obyčejného občana. Neznal je a neměl je nikdy!
Když červíček hlodal, prodal svůj podíl z pražského paláce Lucerna. Komu? No přece "novému Čechovi" Václavu Junkovi a jeho Chemapol Group. Zasedl s ním dokonce ke kulatému stolu na Pražském hradě při hostině s britskou královnou Alžbětou II.
Ještě předtím však myslel na zadní kolečka. Odkoupil vojenskou vilu v Dělostřelecké ulici v Praze 6. Od koho? Inu, od československé vojenské zpravodajské služby, náležející předtím ČSLA.
Tu vilu nechal československý "socialistický" stát krátce před tím, než čas oponou trhnul, na své náklady restaurovat.
Nový vlastník záhy nešetřil sarkasmem, vylezl si na stavební armaturu a z její výšky nazval v přítomnosti obyvatel Jižního Města jejich bydlení pro statisíce - králíkárnami. Stalo se to právě v okamžiku, kdy se za jeho panování přestalo stavět pro jiné obyvatele než pro bohaté.
Autor druhého citátu spíše inklinuje k zájmům západního, donedávna prosperujícího souseda. Tíhu doby zcela určitě na své kůži nevnímá, jeho životní úroveň se životní úrovni v Rakousku během let činnosti v české politice určitě vyrovnala.
Nad tímhle vším přemýšlím, když si zpravidla měsíčně lámu hlavu nad další a další složenkou k zaplacení nájmu, inkasa, telefonních poplatků s DPH, nad složenkami k příspěvkům na konta nejrůznějších nadací.
Občas si nevím rady a ztrácím půdu pod nohama.
Nejsem ani zdaleka sám a jediný.
V jednom týdnu jsem si teď přečetl dva exkluzivní rozhovory. První uveřejnil Magazín DNES s ministryní školství, mládeže a tělovýchovy JUDr. Petrou Buzkovou.
Tomáš Poláček jí klade otázku: "Od roku 1992 jste si vydělala v politice okolo devíti milionů korun. Jak často vás napadne, že byste si je začala užívat? Víc se věnovat rodině nebo třeba tenisu, divadlům, dalšímu vzdělávání?"
Ministryně stručně odpověděla: "O tom uvažuju už asi deset let."
V druhém rozhovoru, pro týdeník Sondy, odpovídal na otázky Jany Kašparové a Michala Černíka sociolog, profesor PhDr. Jan Keller, CSc. Na jejich otázku: "Celý loňský rok se připravovala reforma veřejných financí. Realita, zdá se, bude drastičtější. Živelně se zdražují potraviny, které se zdražovat neměly, mnohé komodity, s jejichž zdražením se nyní nepočítalo, se nyní budou zvedat do vyšších sazeb daně z přidané hodnoty. Jakou odpověď si dáváte jako občan?" vzdělaný intelektuál odpověděl: "Jako občana mne především zaráží, když neustále slyším, že pokud by mi peněženku nevyprázdnily vládnoucí strany, udělaly by to za ně strany opozice. Pokud se moje svoboda skutečně omezuje právě na tuto volbu, mám stále větší problémy radovat se z takové šance. Navíc je trochu nešikovné, že se lidé u nás v politice příliš neobměňují. To vede k tomu, že dnes mi peněženku vyprazdňují v zásadě ti samí, kteří se před deseti lety zaklínali, že pod jejich moudrým vedením už brzy budeme žít v prosperitě. A do třetice mi vadí to, že oni své sliby nesplnili, ale sami již v prosperitě žijí. Neříkám to ze závisti, jsem spokojen, živím se poctivě!"
Do mysli mi často vbíhají slova, která mi připomínal před lety můj redakční kolega v Mladé frontě fotoreportér Emil Fafek. Jeho maminka byla v první republice pradlenou poslankyně za národně sociální stranu, vážené představitelky feministického hnutí a předsedkyně Ženské národní rady. Byla to Františka Plamínková. Němci ji popravili 30. 6. 1942.
Ta rozhodná žena v tehdejším parlamentu Republiky československé ve dvacátých letech jednou, když selhala sociálně demokratická vláda v otázkách zaměstnanosti, sociálního postavení pracujících, bídy a hladu, pronesla výrok, odpovídající jejímu feministickému duchu. Poukázala na vrtkavost představitelů sociálně demokratické vlády, kteří vždy v rozhodujících okamžicích opouštějí nejenom své ideály, ale i program boje za sociálně spravedlivý stát.
Byla to silná káva i na tehdejší dobu v poměrech mladé Masarykovy demokratické republiky. Předseda sněmovny Františku Plamínkovou podle jednacího řádu musel hlasitě napomenout za vyslovenou formulaci.
Někdy se tento výrok přičítá i jiné poslankyni a to Fráně Zemínové, političce, odbojové činitelce v 1. světové válce a po roce 1945 místopředsedkyni České strany národně sociální, po únoru 1948 perzekuované.
Jenom etika mi nedovoluje citát veřejně opakovat. Zazněl tehdy jako blesk z čistého nebe z úst jakoby jadrného dlaždiče a dosud nebyl v české politice zapomenut.
Měli by se s ním určitě blíže seznámit zejména vedoucí a mladí členové České strany sociálně demokratické, aby se temná historie znovu, třebas v poněkud jiné podobě, neopakovala.
Vždyť už tenkrát si lidé nevěděli rady, co udělat s nezaplacenými složenkami, když jim chyběla práce nebo jim nestačily peníze.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |