Téměř pět desítek básní zahrnul Vladimír Stibor do sbírky O DLANI JMÉNEM NEMESIS (editor autor, 62 str., r. 2003, ilustrace Mgr. Alena Stiborová). Starořecká bohyně spravedlnosti a odplaty Nemesis, dcera bohyně noci Nykty, obdarovávala lidi podle zásluhy - štěstím, nebo neštěstím. Vladimír Stibor věnoval sbírku veršů »Všem hvězdám soumraku, neboť jsou nablízku.« A motto knížky: »Slova nejsou tam, kde je vidíme... V místech, kde slunce zapadne, držívají stráž...« V básni Poslední noc rozpaků se autor vyznává: »a také nelze neobejít půlnoční věž kostela, / v níž přistávají netopýři a pěstují si vzdor« a ve verších o vánoční radosti Stibor sděluje: »Také tma za oknem / světélkuje a kolemjdoucí tahá za křídla; / mluví s nejbližším andělem, / aby nakonec sama sebe / uspala a prořídla.«
Krása a vztah k životu, které např. zastupuje tma, sestra noci, je pro autora »sebezraňující«, »jednoruká.« U Stibora se hledání smyslu života noří do slovní sytosti a mnohoznačnosti. Stiborovy verše oscilují mezi prostým sdělením a složitostí: »Prý rybáři / až v řeči ryb / dojdou odpuštění...« Jinde se autor utvrzuje: »Před slovy nezmizím. / Z předlouhé chvíle nabízejí rošádu.« Autor interpretuje racionalitu i iracionálno smyslu života. Jeho básnické vyznání je cílevědomě hluboce promyšlené a věcně vytříbené, např. zkratkou představy: »i menší dlaní lze obkreslit dům, / zbavený od strachu a od kletby...« Stiborova poezie se proti ničemu bouřlivě nevzpíná a nevyhraňuje, není lacině výřečná ani náruživě vášnivá, či vzpurně živá. Stiborovo básnické ego je přesvědčivé vnímavou a vlídně zřetelnou přemítavostí, jasnou určitostí myšlenky s jemným přízvukem nostalgie: »Na koncert bývám pozvaný / jen květy arniky / žloutnou mi v herbáři se jmény.« Hledání vnitřní rovnováhy vede i k subjektivnímu povzdechu, kdy se básník ostýchavě svěřuje: »Čím dál častěji ti dávám za pravdu - / slova jsou těžší / a již nezvládnou tolik salt / ani výkrutů...«
Stibor nasytil svoji poezii vyrovnanou lidskou moudrostí. Je to již jeho čtvrtá knížka veršů. Do krásné literatury vstoupil básnickými sbírkami Zpráva o zranitelnosti lidí (1999), Trhání hořců (2000), Zpráva o křehkosti slov (2002). Publikoval rovněž povídky, fejetony, reportáže a glosy. A zdá se, že právě konkrétnost, věcnost, autenticita a realismus prózy, která nesnese lacinou povrchnost myšlenek, zbytečné a prázdné rétorství, spolupomáhaly utvářet budoucí profil Stibora básníka. A jistě k jeho formování přispělo nemalou měrou i to, že se vyučil knihkupcem a působil jako externí redaktor. Poznal tak složité bohatství slov, naučil se pracovat s jejich nejrozmanitějšími odstíny a mohl později zalidnit poezii bohatým výrazovým slovníkem.
Poezie je jako lidé - potřebuje se neustále tříbit, musí rozvíjet interní obrazotvornost, je třeba ji neustále osvobozovat od plochosti, výrazové nudy, laciné povrchnosti. Četba Stiborových veršů přináší vpravdě vnitřní verbální očištění, vybízí k užšímu vztahu k poezii a zároveň nás ubezpečuje o tom, že opravdivé verše nejsou zdaleka jen kratochvilnou, povrchní, rozmarnou a nenáročnou četbou...
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)