Známe spoustu populárních návodů, jak dosáhnout štěstí. Obvykle se v nich uvádí, co máme či co nemáme dělat, chceme-li být šťastnými. Měli bychom se prý především umět dobře rozhodnout, realisticky vidět a hodnotit sami sebe.To je asi správné. Nic bližšího o štěstí nám to však neříká. Psychologové zkoumají náš postoj k životu, odpovědi na zadané otázky zařazují do stupnice dokonalého štěstí - ačkoliv co může být skutečně dokonalé! - až neštěstí. U šťastných lidí prý dochází v mozku k větší elektrické aktivitě v levém čelním mozkovém laloku, u nešťastných je aktivnější pravý čelní lalok. Žádná "centra" štěstí však zatím nalezena nebyla. Jeden z amerických psychologů shrnul svá pozorování, i s přihlédnutím k výsledkům psychologů dalších, dokonce v jakési nikoli desatero, ale devatero, které prý může dovést lidi ke štěstí. Zní: 1. Vychutnejte každý okamžik (dodáváme života). 2. Staňte se pány svého času (dodáváme, že to se lehko řekne, ovšem jen těžko dokáže). 3. Snažte se vidět věci v pozitivním světle (dodáváme, to prý dělají šťastní lidé a pomáhá jím to). 4. Pěstujte těsné vztahy se svým okolím (jistě, ten, kdo má dobré přátele, překonává snáze stresové situace). 5. Snažte se vypadat šťastně (tomu, kdo se umí usmívat, spouští prý pohyb obličejových svalů při širokém úsměvu v mozku pocit pohody. Nám se to nepovedlo, možná, že jsme se dost nesmáli). 6. Vyhýbejte se nečinnosti (doporučuje se nevysedávat před obrazovkou, s čímž vřele souhlasíme). 7. Hýbejte kostrou (dobrý je prý aerobik). 8. Dopřejte si odpočinek (šťastní lidé prý překypují elánem, dokáží si však najít čas i na odpočinek). (9. Pečujte o svou duši (zbožní lidé prý jsou šťastnější). Autor je realista. Přiznává, že víra samozřejmě nezaručuje imunitu proti splínu. Toto poznání platí i pro" devatero" Současně je i optimista. Domnívá se, že budete-li se těchto zásad držet, mohou vám pomoci na cestě ke štěstí.
Co je to štěstí?
Je štěstí snad nějaký setrvalý stav, daný jednou provždy? My přece známe, co je to štěstí. "Je to muška jenom zlatá", jak se u nás říká. Jinde se zase hovoří o tom, že štěstí je jakýsi malý návštěvníček, jenž se objeví, když ho nejméně čekáme. A jak přišel, tak i zmizí. Obé poukazuje k jednomu: většina lidí nějaký stálý, trvalý pocit štěstí nemá. Muška, možná zlatá, která přiletí, potěší nás a zase zmizí. Jiní už trochu posměšně připomínají, že "štěstí chodí dokola, až zavadí o ... ". Co je tedy štěstí? Je to v podstatě postoj, nikoliv setrvalý stav. Může existovat pouze krátký okamžik a přece vám zůstane dlouho v mysli a rádi si jej budete připomínat. Je tedy štěstí volba? Můžeme si je kdykoliv "zvolit"? Nejen pesimisté takové pojetí štěstí odmítají. Jestliže by tomu tak opravdu bylo, pak by možná přibylo hodně šťastných lidi. Snad v pohádkách si štěstí můžeme přivolat, přičarovat.
Obraťme se o radu k filozofům. Především k těm, kteří se zabývají či zabývali etikou, k těm, kdož hledali štěstí v pozemském životě. Jedním z takových hledačů byl Sokrates. Jeho přátelé, filozofové Platón a Xenofon, o něm napsali mnoho a pochopitelně ne ve všem se shodovali. Sokratova zásluha o filozofii spočívá, podle nich, především v tom, že obrátil myšlení filozofů k člověku, kdežto starší filozofie, až na nepatrné výjimky, se zabývala především přírodou, mimo člověka. Jak napsal Cicero: "Sokrates první svedl filozofii z nebe a usadil ji ve městech a také do domů ji uvedl a přinutil ji bádat o životě a mravech a o dobru a zlu".
Štěstí a rozumné myšlení
Sokratovým cílem bylo naučit lidi být šťastnými. Prostředkem ke štěstí je pro něho rozumné myšlení. Jím se člověk osvobodí od vnějších věcí, které druhdy pokládal za podmínky štěstí, nabude vlády nad sebou samým, naučí se hodnotit prospěch bližší a vzdálenější, stane se dobrým a tím i šťastným. Sokrates, původním povoláním sochař, pracoval u svého otce - také sochaře, jeho matka pomáhala ženám při porodu. Sokrates, který uchvacoval lidi svými řečmi, nebyl hezký. Měl lysou hlavu, vypoulené oči, tlusté rty a tupý nos. Většinou chodil bos, v prostém oděvu. Hledal a nacházel si posluchače na tržištích, na ulicích a náměstích Atén. Nepřednášel, ale diskutoval. Snažil se posluchače, účastníky vždy přivést k tomu, aby si vyjasnili, o čem chtějí mluvit. Vedl je tak, aby "sami v sobě vědění nalézali". Xenofon v knize Vzpomínky na Sokrata psal o tom, že Sokrates byl přesvědčen, že pokud rozumný člověk užije svou schopnost teoreticky i prakticky roztřídit všechno podle druhů, může touto metodou odlišit dobro od zla, rozhodnout se pro dobro, vysoce mravně a šťastně žít. Podle Sokrata znalosti umožňují člověku zvolit správný způsob jednání, správně využívat materiální prostředky, intelektuální schopnosti, fyzické síly, povahové sklony i osobní vlastnosti. Vytyčuje tak podobenství mezi úspěchem v odborné činnosti a úspěchem, štěstím v morálním jednání. Ve znalosti nalézal Sokrates to obecné a shodné, co spojuje oba typy činnosti. "Moudrost je dobro a nevědomost zlo." Návod k moudrosti, výrok, který byl umístěn na štítu chrámu v Delfách, zní : "Poznej sám sebe." Jím se Sokrates řídil a chápal jej - podle Xenofonta - tak, že ten, kdo "zná sám sebe, ví,co je pro něho výhodné a rozezná, co může a co ne. Dělá to, čemu rozumí, opatřuje se tím, co potřebuje a vede se mu dobře, vyhýbá se věcem, kterým nerozumí, nedělá pak chyby a unikne tomu, aby se mu nevedlo špatně." Xenofon v tomto směru chápe a vykládá Sokrata ne právě přesně. Sokrates ve svém jednání a vystupování neuvažoval o výhodách či o užitku pro sebe. Je známo, že v době soudního procesu se nesnažil o kompromis se svým svědomím, že se nezpronevěřil svému přesvědčení a nevyužil ani možnosti útěku z vězení. Ono"poznej sám sebe" chápal Sokrates mnohem hlouběji, než jak to vykládá Xenofon. Šlo mu o poznání vnitřního světa člověka, o vědomí toho, že smysluplný život, duševní zdraví, harmonie vnitřních sil a vnější činnosti, uspokojení z mravního chování jsou pro člověka největším štěstím. V polemice s Kritiem Sokrates poukazuje na to, že žádné vědomosti samy o sobě nezaručují štěstí a nečiní člověka šťastným. Dokonce ani poznání dobra a zla není podle Sokrata opravdovým štěstím, zůstává-li pouhým poznáním a nevede-li k "léčení duše." "Já totiž obcházím a nedělám nic jiného, než že přemlouvám mladé i staré z vás, aby se ani o tělo ani o peníze nestarali dříve a tak horlivě jako o duši, aby byla co nejlepší." Šťastný život lze podle Sokrata uskutečnit jen rozumovým a mravním pronikáním do vlastního "já". Xenofon hovoří o tom, že Sokrates, hodnotící svůj život, mohl říci, že nikdo neprožil lepší a příjemnější život než on sám, protože nejlíp ze všech "žijí ti, kteří se nejvíc snaží stát se co nejlepšími, nejpříjemněji ti, kteří jsou si nejvíc vědomi toho, jaké pokroky dělají ve zdokonalování se". Člověk, který se ze všeho nejvíc stará o své mravní sebezdokonalování, o volbu nejvyššího dobra, stává se tvůrcem sama sebe a svého opravdového štěstí.
O Sokratovi víme nejvíce od Platóna, přesto jsme citovali Xenofonta, který, pravda, nebyl ani zdaleka tak vynikající filozof jako Platón. Sokrates a Platón se lišili. Sokrates rozmlouval všude, kde byli lidé. Platón přednášel v Akademii a to, co říkal, nebylo určeno pro athénské ulice. Jistě, není možné, aby "množství bylo filozofické", ale problematika štěstí se tak či onak týká každého člověka. Umění žít, dodejme šťastně žít, je veliké umění, napsal v románu Sokrates Josef Toman. Předpokládá to mimo jiné neztratit dobrou mysl, srovnat se sám se sebou a srovnat se i s těmi okolo sebe. Což je ovšem to nejobtížnější.
Přidejme ještě několik výroků ze starořeckých filozofů. Jeden z nejváženějších mudrců Thales na otázku, co je nesnadné, odpověděl takto: "Poznat sama sebe." Sokrates jistě jeho výrok znal a souhlasil s ním. Na otázku, jak bychom žili nejlépe a nejspravedlivěji, odpovídá Thales jednoznačně - kdybychom sami nedělali to, co vytýkáme ostatním. Šťastným byl pro něho člověk tělesně zdravý, duševně bystrý a s dobrou povahou.
Také Epikuros hledal štěstí v pozemském životě a soudil: "Rodíme se jen jednou, dvakrát nelze se narodit, nýbrž je jisto, že po celou věčnost již nebudeme existovati. A tu ty, který nejsi pánem zítřka, odkládáš své štěstí na dobu pozdější. Život pak míjí v samém prodlévání." Kdo se jednou stane mudrcem, ten prý už nikdy nechová jiné než rozumové smýšlení, ani ho dobrovolně nepředstírá. I na mučidlech je mudřec šťasten. Epikuros je přesvědčen, že je výhodnější rozumně smýšleti a nemíti štěstí, než smýšleti nerozumně a štěstí míti. Uctívání moudrého člověka je podle něho velkým ziskem pro uctívající. Nízká duše se ve štěstí nadouvá a v neštěstí je zničena. Příroda nás učí, abychom příliš nedbali rozmarů štěstěny, abychom, i když nám štěstí přeje, dovedli rozpoznati, že jsme vskutku nešťastni. A abychom, jsme-li stiženi neštěstím, štěstí nepřeceňovali a přijímali od štěstěny dobro klidně a čelili domnělému zlu, které na nás sesílá. Neboť nestálé je všechno lidské dobro a zlo a moudrost nemá nic společného se štěstěnou. Nakonec nás Epikuros utěšuje."Štěstí a blaženost nezáleží ani v bohatství, ani ve vynikající činnosti, ani v nějakém úřadě nebo moci, nýbrž v bezbolestném klidu, umírněnosti citů a v takovém stavu duše, jenž dbá mezí určených přírodou."
U většiny starořeckých filozofů bychom se setkali s míněním, že cesta ke štěstí, ke šťastnému životu je nejen dlouhá, ale i plná překážek a pokušení, které nás mohou od správné cesty odvést. Buďme však optimisté a věřme, že kdo hledá, ten najde.
Autor: Ladislav Hrzal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |