Při výletě do zalesněného údolí jsem uviděl kolibříka zemřelého v extázi.
José Lezama Lima - Dvě rodiny
Livia, žena císaře Augusta, nechala vyzdobit halu svého oblíbeného domu na Palatinu malbami hustého nízkého lesa, v jehož zeleni se vyjímaly bílé a žluté květy a nad nímž se vznášeli ptáci. Vyhýbala se válečným výjevům. Stěnu pro malby bylo nutné vybrat tak, aby byla přívětivá i hrubá zároveň. Právě tyto malby by mohly představovat dobu, kterou strávil Mamoncillo ve vojenské uniformě.
Fredy, když přijal telegram, jenž jej vyzýval k odchodu na vojnu, nemyslel přirozeně na ptáky ani na květy, ani více či méně husté lesy, nýbrž na profesorku fyziky, na Gestapačku. Proklínal ji před svojí matkou, prskal, špulil ústa, u nichž měl bublinky slin, a nafukoval tváře vztekem. Propadl z fyziky. Po třetím ročníku musel školu předčasně ukončit. Čekala jej vojenská služba. Zašel s telegramem do školní budovy. Papír telegramu byl ohmataný. Tolikrát si ho prohlížel. Ve škole jej s vážnou tváří ukazoval, měl sevřené rty a víčka na půl žerdi. "Už je ta mrcha fašistická spokojená," říkal rozzlobeně, "už mně má tam, kde chtěla."
Byl přesvědčen, že profesorka fyziky, spolu s ředitelem školy a šéfem místní odvodové komise, proti němu, proti Mamoncillovi, zosnovala spiknutí, že byl dán do zástavy. Domníval se, že potřebovali do zeleného avokádového stejnokroje, jak tehdy rekruti říkali, obléct určitý počet hochů a že si k dosažení kýžené cifry vybrali právě jeho. Myslel na to, jak mu brutálně, aby na ní nezbyl ani centimetr plavých vlasů, holí hlavu.
Niko Laferté snažil synovo přesvědčení vyvrátit. Říkal, že na Gestapačku nebo kohokoli jiného vinu svalovat nemůže. Podle něj bylo "vše dáno předem", bylo přeurčeno, že rozhodující zkoušku z fyziky neudělá, i kdyby na to měl nekonečný počet pokusů, že nemůže střední školu dokončit, že telegram (lítice, které není možné uniknout) si ho najde, zastihne ho v ohbí životní cesty, že jej bylo nutné čekat a přijmout jako poučení.
Jenomže Mamoncillo si myslel i nadále, že Gestapačka je buldok, který hrozivě kouše, který jej chňapl, hryzl "jen tak", "pro radost" nebo "z nenávisti či čisté zlomyslnosti". Jeho tvrzení, s nimiž přišel do školy, mne nakonec tak podráždila, že jsem mu řekl, že nenávist je v podstatě druh lásky. Rozzlobil se na něj i Holobrádek Angelito, který mne doplnil slovy, že se Fredy do Gestapačky vlastně zamiloval. Když jsme ale viděli, jak Mamoncillo zuří čím dál víc, jak se jeho tělo přestavuje do agresivního a pustošivého postavení, zanechali jsme jízlivého vtipkování a mluvili o něčem úplně jiném.
Později jsme se dozvěděli, že mu na vojně nebylo vůbec zle. Umístili jej do jednotky v provincii Pinar del Río poblíž Consolación del Sur. Za krátký čas po nástupu na vojnu už dostával opušťáky, se svými novými kamarády se objevoval na různých zábavách a oslavách jako veterán z několika válek. Byl opálený, na vyholené hlavě baret jako Rolando Laserie, tvářil se jako znalec života, přeháněl a vyprávěl vtipy.
Za rok a kousek, který prožil v Pinar del Río, si Mamoncillo začal být jistý sám sebou, svými schopnostmi. Především po stránce chytrosti a vychytralosti vyzrál nadzvukovou rychlostí. Neuvěřitelně se rozvinul jeho obchodní talent, schopnost nakupovat a prodávat, čachrovat, handlovat. Úspěšně hromadil zásoby a prostředky. Získal na naše tehdejší poměry (mírou bohatství byla plechovka kondenzovaného mléka) pozoruhodný kapitál. Kromě toho plně rozvinul svoji sexualitu. Svými pažemi objal vesnickou dívku Tere, která mu přísahala lásku až do smrti, což nakonec překvapivě, v rozporu s "duchem doby", většinou svých vrstevníků i svým vnitřním hlasem, splnila.
Postava Tere, Terky, sličné, prosté, téměř alegorické Teresy, mladé pastýřky, která ulehla, aby si odpočala, by měla být domalována na zeď domu císařovy ženy Livie, mezi keře, pod třpyt listoví, pod modré tahy štětkou napodobující římské nebe, piniové nebe s mávajícími ptačími křídly. A před ní by měl stát Mamoncillo: v zeleně olivové uniformě, silný, s dlouhými pažemi, ženskýma rukama, na nohou ruské vojenské boty, mužný, se smyslnými rty připravenými k polibku, Mamoncillo jako lovec, jenž se prodral lesem za svou koroptví či laní, který doklopýtal za svým drahocenným pokladem.
Pak už by scházela jen řeka. I ta by měla být namalována. Aspoň její připomínka v pozadí, jak mrká při straně pahorku. Nešlo by o Dunaj nebo Tiberu nebo Amazonku, to ne. Nejednalo by se ani o Almendares vysychající na své pouti po většinu roku, hroužící se pod kameny a utichající v ubohých jezírkách, kde žijí žáby, moskyti a další havěť. Nelze vynechat řeku, v jejíchž vodách se Teresa a Mamoncillo odevzdávali jeden druhému, v níž se spolu koupávali nazí jako bohové nebo polobohové, jako holohlavý faun a maličká nymfa, skoro ještě neposkvrněné děvčátko.
Řeka, nebo spíš říčka či potok, ten klidný tok chladivé vody ze zemského nitra, ze hřbetu pahorku (jenž není ani kopcem, natož horou), představoval pravděpodobně to nejcennější v celém neklidném bytí Fredy Mamoncilla. Byl cennější než jeho poklady, než kondenzované mléko, než sváteční lakované boty, než spousta dalších věcí, než všechen majetek. Nyní nemluvím, snad je to jasné, o řece v pravém slova smyslu. Mluvím o čisté lásce, o Terese, o soumraku, kdy se k sobě tulí zamilovaní. Mamoncillo o svoji řeku záhy přišel. Ale bylo by absurdní jej z něčeho vinit. O svoji řeku přijde většina z nás. Ztratil ji Mamoncillo, Marco Aurelio, Holobrádek Angelito i mnohý další ze spolužáků, samozřejmě včetně mne.
Mamoncillův pobyt ve vojenském útvaru v Consolación del Sur byl symbolický. Byl totiž ve znamení jednoty ohně a vody, která byla pro ostatní záhadou a která jej od té doby doprovázela i na jeho další pouti v tomto slzavém údolí. Spojení ohně a vody, těchto dvou protikladných elementů je přítomno i v kondenzovaném mléce, s nímž Fredy obchodoval: životodárná tekutina, čisté mléko, sdružená s množstvím cukru. Fredyho kariéru, celý jeho život poznamenávala neproniknutelná tajemství a děsivé pohromy.
Vody řeky, která by měla být namalována, by měly zrcadlit celou sílu vztahu Mamoncilla a Tere. Voda byla ideálním prostorem k poznávání vlastních těl, k objevování rozkoše zrozené už v lidském dávnověku, byla místem jejich druhého narození a překřtění jednoho na druhého. Ve vodě se přestavěl jejich žebříček hodnot, povýšili lásku na hodnotu nejvyšší, ve vodě ze sebe Tere smývala hříchy hned jak je spáchala, a Mamoncillo se cítil čistý a nevinný jako už nikdy později.
Kondenzované mléko, husté, slaďoučké, plné energie, oblíbená pochoutka našich Olympanů, bylo klenotem z nejdražších. Mamoncillo je (to platidlo, ten znak bohatství) sháněl všemi možnými prostředky. Ve Fredyho okolí, v Consolación, ba v celé provincii Pinar del Río nebyl nikdo, osoba nebo organizace, zámožný venkovan, státní obchodní dům, někdo z vojenské posádky, absolutně nikdo, kdo by měl zásoby kondenzovaného mléka, které by s jeho zásobami mohly soupeřit. Plechovky kondenzovaného mléka získával nejvynalézavějšími metodami. A aby své bohatství utajil před zloději a kontrolami, hloubil jámy (na nepředstavitelných místech), do nichž je zahrabával. Místa si značil jako kapitán Flint. Kondenzované mléko používal jen pro důležité obchody. Dostal za ně vždy maximální záruky.
Mamoncillo nebyl po většinu života skrblík. Měl sklony spíš opačné, byl svým způsobem velkomyslný a rozhazovačný. Užíval si přemíry věcí, které vlastnil, měl je rád, tvrdě pracoval, aby je získal, ale byl spokojený, když se z nich těšila i jeho rodina a kamarádi, proč ne, když z nich měli prospěch a cítili se díky jejich spotřebě v životě radostněji. Špatná touha, chamtivost a škudlení jej ovládly jen během času specifického spojení vojenské jednotky a kondenzovaného mléka. Své naskrblené plechovky tehdy dával, aniž by mu to rvalo srdce, jen dvěma lidem: Charo, samozřejmě, když dostal propustku a přijížděl za ní do Havany, a Tere, kouzelné venkovance.
Tere to svému Milovanému (tak Mamoncillovi říkala) oplácela čistou venkovskou laskavostí. Tajně mu z hospodářství svých rodičů přinášela ovoce, vajíčka nebo libové maso. Láska zbavovala její rozum všech pocitů provinění. Tere byla šťastná, když Mamoncillovy dlouhé a hebké ruce její dary přijímaly a těžkaly, když k nim voněl svým roztomilým a ostýchavým nosem, když je hned (jednalo-li se o gujávu, mango nebo sladký pomeranč) dával do svých smyslných úst, když je kousal a sál a usmíval se při tom svými rty, po nichž stékala sladká šťáva. Milovala ten úsměv, který patřil jen jí a chutnému ovoci.
Díky nevinným krádežím, kterých se doma Tere dopouštěla, poznal Mamoncillo i něco jiného než drůbeží maso a banány. Poznal vepřové, poznal drtivou převahu domácích vajec nad jejich degenerovanými družstevními bratry, nad vejci, která "nejsou výživná", jak říkala Tere, která "neposílí krev". Vždy za svítání vnikala Tere potají do kurníků svých rodičů, aby získávala trofeje, ještě teplé, právě snesené, a odnášela je svému Milovanému, hltavému vojákovi.
Jejich láska, obraz piniové idyly, neměla šťastný konec. Ba neměla ani jeden z otevřených konců, které ponechávají naději, romantické chvění, že se milenci zase potkají. Byla ukončena tragicky: plameny.
Romance, v níž sehrály ústřední roli čistě třpytivé říční vody a sladký tok, pomaloučký tok kondenzovaného mléka, měla trpkou tečku. Byla skončena rozžhaveným bolestným hryznutím.
Jak? Mamoncillo usiloval o přeložení jinam, blíž Havaně, až nakonec dosáhl svého. Přiblížení k hlavnímu městu bylo pokrokem. Když si balil své plechovky a zbytek svých věcí, zapochyboval, zda má Tere o svém přeložení říct. Hrozil se slzavého loučení a výčitek, hrozil se Teresina náhlým žalem znetvořeného obličeje, nářku a slov nesouhlasu. Rozhodl se, že jí místo toho napíše několik řádek, které jí pošle s nějakým dárkem (nůžkami na nehty, deseti nebo dvanácti plechovkami kondenzovaného mléka a svým kroužkem na klíče s ozdobou z králičí kůže, který mu mnohokrát přinesl štěstí). V dopise se zavázal, že bude Tere psát a bude za ní jezdit, kdykoliv se naskytne příležitost. Požádal kamaráda, s nímž si vojenskou službu odbýval, spolehlivého člověka, čestného, neschopného ukrást jedinou plechovku mléka určenou Tere, aby jí dopis a pečlivě zabalené dary předal. Poté přítele se zármutkem v srdci opustil. Opustil končiny kolem Consolación del Sur, les, řeku a vše, co jednou ztraceno už se nenavrátí.
Za nějaký čas přišla Mamoncillovi zpráva. Tiše překonala všechny překážky, aby našla svého adresáta v Madruze, spokojeně uhnízděného v jednotce, kde byl větší klid a pohodlí než v Consolación, v místě, kam už zasahovala civilizovanější obchodní síť, síť hbitá a přizpůsobivá, kterou Mamoncillo potřeboval. "Tere se upálila," stálo ve zprávě odeslané jeho spolehlivým a čestným kamarádem. Zpráva popisovala veškeré otřesné detaily Teresiny smrti.
Upálila se. Ano, nic a nikdo ji nemohl vyrvat ohni, jeho žravému zákonu. Nemohli ji zachránit ani její rodiče, ani bratři, ani domácí zvířata, ani shovívavé plody ovoce, ani kraj, který ji provázel od narození, ani kroužek na klíče s ozdobou z králičí kůže. Nikdo ji nebyl schopen spoutat s životem a nabídnout jí klid, pohodu, štěstí. Tere se polila galonem briliantové záře, ďábelským benzínem, nikoliv průzračnou vodou, nevstoupila do blahodárné řeky. Vzplála, aniž by přitom zakřičela. Jen uběhla několik metrů.
S postavou Tere zahalené do mlčenlivého volání, Tere neběžící k cíli či budoucnosti vešel do Fredyho Mamoncilla natrvalo pocit viny.
5. kapitola z knihy Let kočky, jejíž české vydání se připravuje. Autor je současný kubánský ministr kultury.
Přeložil MICHAEL DOUBEK
Poznámky
Consolación del Sur, v překladu Jižní útěcha - město v západokubánské provincii Pinar del Río,
Rolando Laserie (27. 8. 1923 - 22. 11. 1998) - kubánský hudebník a zpěvák žijící od 60. let 20. století převážně ve Spojených státech,
Almendares - řeka protékající Havanou.
Abel E. Prieto
Narozen v Pinar del Río, 1950. Bývalý prezident Svazu spisovatelů a umělců Kuby, v současnosti ministr kultury (1997).
Hlavní díla:
Román: El Vuelo del gato (Let kočky). Povídky: Los bitongos y los guapos (Fajnovky a frajeři,1980), No me falles, gallego (Nezklam mě, Španěláku, 1983), Noche de sábado (Sobotní večer, 1989). Eseje: El humor de Misha: la crisis del socialismo real en el chiste político (Míšův humor: krize reálného socialismu v politickém vtipu).
V povídkové tvorbě se přibližuje k malému světu, který nás bezprostředně obklopuje, průměrnému a nevýraznému, avšak vždy skrývajícímu krásu. Ve své tvorbě spojuje výrazové prostředky kultivovaného i lidového stylu.
Postavy Fajnovek a frajerů, odrážející různé protikladné charaktery, překračují rámec pouhého popisu. S láskou a ironií vyprávějí zážitky kubánské mládeže, jejich aktéři se z prostých každodenních figurek stávají symboly, které autor karikuje a podrobuje sžíravé kritice.
Nezklam mě, Španěláku se prostřednictvím humoru a fantaskna dotýká témat jako je vztah pravdy a zdání, generační konflikty či láska mezi prodavačem vstupenek do kina a venkovankou na neznámé planetě. Povídka, podle níž byla pojmenována celá kniha, je rovněž příběhem o lásce, ale také o vítězství života nad smrtí, o tom, co se rodí a roste z mrtvého a sterilního prostředí.
O Sobotní noci plné pokušení vycházejí Abelovi protagonisté do ulic. Někteří spřádají falešné osudy a následují klamavá světla, jiní nahlížejí do budoucnosti. Jsou zde obtloustlá, nedotčená děvčata žijící v očekávání, básníci plní snů i byrokrati, kteří ani nesní, ani na nic nečekají. V tomto lidském mraveništi narazí čtenář na povědomé postavy a možná potká i sám sebe.
Prietův první román Let kočky má rozsah zhruba 250 stran. Stoický, trpělivý Marek Aurelius Escobar se na jeho stránkách znovu setkává s poživačným Godofredem Lafertém. Před mnoha lety se přátelili, avšak jejich vztah již není, čím býval. Kniha velmi zřetelně odráží pokrok i zaostalost v kubánské společnosti, je přínosem ke kubánskému pikaresknímu románu. To je však jen jedna z jejích předností. V Letu kočky jsme svědky "mísení" všeho druhu: pokroků i ústupů, synkretismů a metamorfóz, setkávání i exorcismů, a především kubánského úsměvu v celé jeho obrovské šíři. Tento román kolísá bez ustání mezi fikcí a esejí, kostumbrismem a jakousi kreolskou metafyzikou, balancuje mezi živými a mrtvými, hippies, stoiky, rošťáky a spiritisty. Kdesi mezi zábavou a mystériem odhaluje typické rysy kubánství.
Let kočky vydala nakladatelství Ediciones B ve Španělsku, Sudamericana v Chile, Marco Tropea v Itálii a Cidihca na Haiti (toto vydání bylo distribuováno rovněž ve frankofonní Kanadě). Vydání v blízké budoucnosti ohlašuje Random House Mondadori v USA, Ediciones Record v Brazílii a Fajma v České republice.
Autor: Abel Prieto
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |