Věčným mladíkem a doživotním rebelem výstižně nazval Jána Lenča ve své zdravici k jeho loňskému jubileu (Lenčo se narodil 23/10 1933 v Žilině) Pavol Janík, předseda Spolku slovenských spisovatelů. Protože na Slovensku si ještě nedali svou literaturu a její tvůrce zahnat do zdí starobince někam pod obzor komerčně globalizovaného velkého světa, nezůstalo jen při takové zdravici. A tak nedlouho před autorovým výročím vydalo žilinské Knižné centrum (kde vyšly v letech 1994-2002 už čtyři reedice Lenčových starších knih a tři knihy nové) pod velice průhledným pseudonymem Jana Lenčová sbírku básní BELASÉ ZÁBLESKY, verše tiché básnické levitace, jimiž prozaik Lenčo odkryl a prokázal básnický grunt celého svého díla a o nichž už Obrys-Kmen referoval loni 40/2003. Jako připomínku jubilea svého autora vzápětí vydal ještě výbor z Lenčových malých satirických próz ZMLUVA S DIABLOM.
Zároveň Spolok slovenských spisovateľov spolu s filozofickou fakultou Univerzity Konstantina filozofa v Nitře vydal téměř stostránkový sborník NÁŠ JUBILANT JÁN LENČO. Knihu uspořádal univerzitní profesor Andrej Červeňák ze zdravic vůbec ne formálních (které kromě něho napsal zmíněný už Pavol Janík a Štefán Murín, poslední první místopředseda vlády SSR), z kritických projevů o Lenčově díle jak staršího data (např. zemřelých už Jozefa Felixe a Albína Bagina), tak novějších (Peter Liba, Viera Žemberová aj.) a také ze vzpomínek starších i mladších přátel, jak už to bývá, ale i jedné z Lenčových žákyň (Lenčo tři roky učil na střední škole a vytěžil z toho román Rozpomínání), ba dokonce i vnučky Lucie a vnuka Gorana. Ty dva s chutí napsané texty korunují knížku (jaká je neformální srdečností a rozmarnou prostořekostí v literatuře k výročím zasloužilých osobností ojedinělá), ať už je sepsali skutečně vnučka a vnuk (v tom případě klobouk dolů, zdědili nemalý talent), ať je to zas nějaká Lenčova mystifikace - pro změnu krásně sebeironická.
Další jubilejní publikaci - JÁN LENČO, VÝBEROVÁ PERSONÁLNA BIBLIOGRAFIA - vydala spolu s Knižním centrem Žilinská knižnica. Na 118 stranách přináší úplný soupis Lenčových knih (s reedicemi a vydáními v jiných jazycích včetně knih vydaných pod pseudonymem, seznam osmi knih, které Lenčo přeložil), a pak výběrovou bibliografii Lenčových próz, statí a recenzí tištěných časopisecky i výběr z literatury o něm, v níž nechybí dvě diplomky (z let 1993 a 2003). I když je škoda, že nebyly prostředky na vydání bibliografie úplné a na knize je vidět, že byla šita poněkud horkou jehlou (např. mnoho čísel v rejstříku odkazuje na záznamy mylně), je to cenná příručka: ukazuje impozantní rozsah Lenčova dosavadního díla a přímo vybízí ke knižnímu vydání Lenčových statí o literatuře, které tvoří hluboké a bohaté zázemí autorovy prozaické tvorby.
Když při listování bibliografií nezasklíme řadu rozhovorů, ve kterých Lenčo dostal od začátku devadesátých let příležitost zformulovat svůj velmi kritický pohled na současné poměry, a zaznamenáme víc než dvacet literárně-uměleckých pásem, která připravil pro rozhlas, když nám neujde, že týždeník žilinského kraja (Žilinský večerník) věnoval Jánu Lenčovi v předvečer jeho výročí celou stranu (lze si vůbec představit, že by se takové pozornosti mohl těšit ve svém rodném kraji třeba Karel Sýs?), užuž jsme zde v českém rybníce nakloněni jen žasnout a závidět, jak se na Slovensku svoboda slova skutečně praktikuje, a nejenom hlásá; takové publicity se u nás nedostává ani hodně mírnějším a krotčejším levičákům v literatuře, než je Lenčo, který by zde byl možná na seznamech nebezpečných extremistů.
Leč abychom nepropadli iluzím o tom, jak to na Slovensku chodí, je tu uvedená už ZMLUVA S DIABLOM. Ten výbor satirických malých příběhů, legend, parabol, bajek, pohádek, psaných většinou ze zkušenosti s novou cynickou slovenskou skutečností, znemožňuje spatřovat v poměrech na Slovensku ráj tolerance a porozumění. V travestii na příběh z Nového zákona Šavel a Pavel (původně v knize Pravidla a výnimky, 1990) se dočítáme o tom, jak se Pavel pronásledováním Šavlů najlepšie utvrzoval v tom, že ním sám už nie, jak pak přitom s každým vyhasnutým životom zarytého a nepresvědčiteľného Šavla sa väčšmi napĺňal zmysel jeho života a poslania, a jak ti, kteří se zřekli staré víry, stali se příslušníky Pavlovy družiny a každý z nich sa usiloval dokázať uprímnosť svojho vlastného obrátenia jediným spôsobom: krutosťou voči tým, ktorí sa nechceli dať presvědčiť. Tohle přece i tady důvěrně známe, viďte, mnozí pánové autoři veršovánek o soudruhu Gottwaldovi kráčejícím před zástupy a patetických slok o velkém Únoru.
Lenčova satira, jak je vidět i z konce příběhu o Šavlovi a Pavlovi (ten ať si laskavě čtenář přečte sám), není malomyslná, právě naopak. Ví o tom, že křičet jednou hosanna a podruhé bez rozpaků ukřižuj ho patří ke světu, kde zůstává člověk odkázaný na zákazníky, když už - stejně dobrovolně jako hloupě - uzavřel za vyzvánění klíčů příšernou smlouvu s ďáblem konzumního světa.
V příběhu Jedna z mnohých kníh vypravěč spolu se svým novým přítelem hledá knihu, ve které je všetko. Nikde ji nemají, v žádném krámě. A tak se o takovou knihu pokouší sám. Naštěstí se mu nemůže podařit podobné dílo napsat, a tak musí, jubileum nejubileum, psát své knihy plné člověčiny dál.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |