Jak nemilovat jarní deště!
Zima byla tuhá a dlouhá. Všude ve struhách a na zastíněných svazích ještě zůstávají ležet umrzlé zbytky sněhu, jako by ani neměly v úmyslu někdy roztát. Jsou už celé zašedlé, umolousané, usazuje se na nich prach a popel z komínů blízké vesnice, jsou celé provlhlé a studí, když se do nich náhodou zaboří noha.
Ale jarní deště jsou vlahé. Už z nich vymizely ostré jehličky ledu, které tak bodaly do tváří. Nyní jsou vlídné a milé, jen vás tak letmo pohladí po tváři a smývají z nich šedivý smutek a z očí vyplavují hořký vzdor.
Jarní deště také nebuší vztekle do oken, ale něžně kanou z oblohy, lehounce ševelí, už to nejsou ani krůpěje deště, to jsou jen něžná a hebká chmýří rozcupovaného hedvábí, heboučké nitky mušelínu, vždyť také ten obláček, z něhož nám trochu vláhy spadlo, už se vznáší tamhle nad tím hájkem a hledá v trávě pod sebou bělostné sněženky, aby jim poslal trochu té životodárné vláhy do kalíšků. Tráva kolem sněženek se napřimuje, zvedá své blýskající se čepele a hoří zelenými plaménky. A lehounký větřík tu pobíhá jako malý unavený bílý psík, jenž se na chvíli vzdálil od hebkých, voňavých a drobných ruček čínské císařovny, která už jej hledá a potichu pláče. Slyšíte, jak z rozkvetlých kalíšků petrklíčů padají na vyschlou zemi její drobné slzy? Petrklíče se chvějí a zapomínají vonět, neboť císařovna je krásná a její ručky jsou pozorné a hebké.
Jarní deštík šelestí v drobném listoví, jež se teprve proklubává zavřenými pupeny na světlo boží, křidélka svírající jarní zeleň se pomaloučku otvírají a plaménky svěže zelených lístků poprvé ucítí, jak je ten svět voňavý a jižní vánek hravý.
Na louce za potokem zabouřilo jaro plnou silou. Po minulých deštivých dnech jsou louky dokonale rozmáčeny, jen na ostrůvcích mezi kalužinami vyšlehly šťavnaté listy blatouchů. A nad tou záplavou zeleně se náhle rozevřely baňaté zlaté kalíšky tisíců květů a celá louka se rozhořela oslnivou žlutou barvou. To rozsvítili v tanečním sále, kam přichází krásný princ, aby si našel nevěstu. V nespočetných kalužinách září slunce, až z toho bolí oči.
Potůček v lukách teď ševelí, bublá, repetí, potichu si zpívá, vede neustále svou a na hladině si nese všechnu tu velkolepost královské slávy nastupujícího jara.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |