Všeobecně uznávanými vrcholy českého výtvarného umění, talentů ryzích domácích kořenů, vzorů pokory a prostoty a přitom géniů odkazu naší i světové kultuře, jsou František Kupka, Josef Lada a Jan Zrzavý. Již několik našich generací k nim vzhlíží s nezměrnou úctou a pokud došlo i na ankety, prohodila se leda jména pořadí, nikoli však čelné umístění této trojice Mistrů; odsouvala tím do následných řad - krom klasiků Mánesa s Alšem - i Purkyněho či Alfonse Muchu, modernisty českého kubismu Kubištu s Fillou a Václava Špálu, poetické surrealisty Šímu s Muzikou. A ostatní až daleko za tyto!
Také dnes nám o Kupkovi pěje ódy nejen paní galeristka Eva Mládková. O zapůjčení jednoho jediného originálu - z řady dalších - vznikají spory a třenice mezi suverénním šéfem NG, jemu poplatným ministrem kultury, Paříží a Prahou. Zasloužená adorace Mistrova prvenství coby objevitele kouzla abstrakce a sugestivní účin řady jeho děl od Dvoubarevné fugy po Řazení vertikál přesvědčuje světové galerie od Musée d'Art France po Guggenheima v USA. Autor Klaviatur a diagonál je naší jedničkou proto, že nejdál překročil hranice světovým významem svého díla, jsouc původem Čech. Oproti němu si národní umělec Lada vedl daleko skromněji doceněním na domácí scéně, jako pokračovatel alšovského odkazu jímavým kouzlem hrusických zasněžených chaloupek, vodníků, humorných scének od hospodských rvaček po typy švejkovských hrdinů, česky nezaměnitelných. Teprve povšimnutí - samotným Picassem - Mistrova jedinečného talentu a následující zájem sběratelů šedesátých let z japonských galerií zbystřilo i domácí scénu: možnou světovostí nejen literáta Haška, ale i bytostného tuzemce Lady, jeho ilustrátora!
Žádnému a tím spíš minulému režimu nepoplatný, tak trochu máchovsky tajnosnubný mystik-symbolista Jan Zrzavý, se stal - i rázovitě vousatým zjevem v typickém baretu - sám symbolem českého umělce, jehož věhlas z první republiky byl národu posilou v těžkém protektorátním traumatu i ve složitém poválečném vývoji. Uznával jednu politickou autoritu: T. G. Masaryka, jehož malé foto s úmrtní páskou v černém rámečku viselo nad ateliérovým oknem i během jednání mužů ministra vnitra Baráka o zakoupení jedné z variant přeludné Kleopatry. Sám mi o oné, pro něj frapantní záležitosti, vyprávěl při jednání tamtéž, když jsme ho žádal o výzdobu Rilkeho poezie, vydávanou jako novoročenku Našeho vojska, jíž se ujal. - Víte, slyšet v dnešní době (šedesátá léta) zvonek zdola s ohlášením zástupců Kachlíkárny, to mi rozbušilo srdce děsem! Byl jsem v teplákách, narazil jsem si baret, rozhodnutý vyrazit po schodech dolů, prchat a křičet, hlavně křičet, aby si sousedi všimli mého zatčení a tichého odvlečení. Ale ti dva pánové byli usměvaví, nadmíru slušní. Vyřizovali mi pozdravy prý mého velkého obdivovatele soudruha ministra, i jeho zájem o tuhle Kleopatru. - Co prý by tenhle originál koštoval, obstoupili ho projevujíce obdiv. - Mistře, řekněte si, my nesmlouváme! vyzvali mne. - Pětačtyřicet tisíc? vykoktal jsem opatrně, abych nepřestřelil. - Dobrá, platí! souhlasili, že si ho po vyřízení formalit vyúčtování odvezou do druhého dne. Což se stalo a já litoval, že jsem nenavrhl sto čtyřicet pět tisíc, oni by je dali taky! Tak jsem aspoň vyměnil variantu za míň zdařilejší! A nikdo nic nepoznal! -
Vše se odehrálo v Besedním domě poblíž Letné; později se Mistr víc zdržoval v bytě pod Hradem na Malé Straně. Naposled jsem ho zastihl na pohřbu Františka Muziky, kdy poctu svému vynikajícímu příteli vyjádřil sejmutím baretu přímo pod rakví...
Mladší generace vcelku sdílí úctu před trojicí velikánů našeho umění. Jen možná propadá iluzi, že jejich dílo vyrostlo do krásy za panujících absolutních tvůrčích svobod, jako jsou ty čerstvě polistopadové a jaké byly v první republice. A které nemohlo znát a skýtat tzv. totalitní temno za Biafry ducha. Bylo tomu opravdu tak? Co sama Kleopatra?
Problematickému dnešku poplatná masmédia proporcemi cudného výběru, například Kupkovy tvorby, jaksi pomíjejí jeho dlouhá počáteční pařížská léta, kdy se existenčně protloukal levicově zaujatou spoluprací s podobně laděnými časopisy, pro které vytvářel rozsáhlé grafické cykly a ilustrace, plné bídy proletariátu a břichatých kapitalistů zalykajících se zlatými žoky zisků. Podobně sršaté šlehy, rukopisem sotva rozeznatelné od ostatních karikaturistů Ladovy konkurence - v časopisech prvorepublikového i staršího lehčího žánru - s tíží udržovaly existenční niveau nezámožné rodiny, nehledě na rizika soudů kritizovaných měšťáků a jejich politických stran! Nikoli náhodou Lada zasílal »ďábelské« seriálky do přílohy Kvítko nár. soc. Českého Slova a současně se kamarádil a ilustroval levičáku Haškovi Osudy dobrého vojáka Švejka! Za »totality« nejen že netrpěl nouzí, ale sebekritické porozumění vyzvedlo jeho zvětšenou Hospodskou pranici pod heslem »Našemu konání buď boží požehnání« do čela sálu v hotelu International, kde se konaly sjezdy Svazu československých výtvarných umělců i jiné podobné »normalizační« akce. Totéž lze říci o úctě k dílu Jana Zrzavého. Mistr nepostrádal hluboké sociální cítění a vedle olejů z Benátek a Bretaně neváhal ztvárnit ostravské haldy baladického půvabu. Byl snad k tomu donucen a maloval pod hrozbou samopalů Lidových milicí? Vlivem ekonomicko-existenčních tlaků kapitalismu a ideových požadavků za socialismu si zmíněná trojice absolutních tvůrčích svobod příliš neužila. Je na tom posametová generace výtvarníků líp? Nevím, jak by to posoudili slavní autoři.
A potěšilo by je zjištění, že zájem o hodnoty jejich obrazů, grafik či ilustrací z valné části podmiňuje skutečnost, že se tyto originály staly velmi výnosným zbožím? Že kšeft s jejich jmény zastiňuje obdiv?
Mistra Ladu jsem osobně znal a s jeho starší dcerou Alenou dokonce studoval. Její mladší sestru Evu zabila bomba poblíž Emauz při náletu bombardérů USA na samém konci války. Horentní sumy za jeho kolorované Zimy a Léta či Návsi s ponocným by ho překvapily a možná i pobavily. Sotva by dal souhlas k hanobení svých Rusalek či Chalupnic necudnou sexualitou parazitů na svém díle. O Kupkovi nemohu soudit a vcelku věřím paní galeristce a mecenášce Mládkové, že by se některé sociální cykly do pražské prezentace nehodily - leda tak použít výběr někam na okraj!
Mistr Zrzavý patřil k dědicům Bílkovy generace, cítící především hodnoty duchovní. Okázale opovrhovali pozemskými statky. Když Bílek sám dokončil výzdobu Radnice magistrátu hlavního města Prahy řadou plastik a došlo na honorář, zvolal: »Ó jaká mrzkost hovořit zde o penězích! Nežádám ničeho, leč pouhou píď půdy, abych měl kde hlavu složit!« A vybral si nejdražší, skvěle situovanou parcelu u Chotkových sadů, nedaleko Hradu! Mít dnes pár »kousků« od Zrzavého může znamenat pohádkové jmění. On je často daroval z pouhého přátelství. A málokdo ví, že než se dal na osobité mystično a symbolično, začínal jako úspěšný běžecký atlet-sprinter. Později přešel na střední trati, aby nakonec propadl umění: tam ho čekal celoživotní maratón na oslnivé dráze tří dnes zmiňovaných vítězů: KUPKA, LADA, ZRZAVÝ. A my pějme slávu!
Malíř, grafik a spisovatel Jiří Mikula, stálý spolupracovník Obrysu-Kmene, 16. dubna náhle zemřel ve věku 78 let
Autor: Jiří Mikula
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)