"Mohutné zvíře před námi leží bez hnutí. Život vyprchal, ale jeho zánik umožní další existenci mnoha tvorů. Vnitřnosti poslouží mořským orlům, kteří spávají v oboře. Vývrh přiláká černou zvěř, štětinaté rytíře, z nichž se tak často stávají nelítostní lapkové. Kolem budou za nocí netrpělivě obcházet a čekat na svůj díl také lišky. Ve dne na hostinu přiletí vrány a krkavci. Takový je řád světa. Konec zvířete dává místo dalším.
'Blahopřeji vám k prvnímu jelenovi. Slovil jste ho mysliveckým způsobem a v duchu všech tradic....' říká Petr. Sotva ho vnímám. Lov je vzrušení a divoká krása. Lidská přirozenost, na kterou mnozí zapomněli. Zatratili myslivost, nechtějí o ní nic vědět, i když je s námi už tisíc let.
Až doma, v Beskydech, když se podívám na zeď, pochopím, že jsem zase urazil kus cesty za tatínkem. Jeho první jelen se až nápadně podobá mému. Stejný počet výsad, obdobná rozloha paroží, a dokonce i náznak koruny na jedné lodyze. Bylo mu padesát, když ho složil. Jak léta běží, naše pouti se přibližují. Možná se jednou, kdesi v dálce, protnou."
Tyto řádky napsal Arnošt Tabášek v knize MOŘE PLNÉ SRNCŮ, kterou v letošním roce vydala Euromedia Group v Knižním klubu. Tak bych z knihy mohl vybírat další pasáže a už nemusel nikoho přesvědčovat, že Tabášek umí vskutku skvěle vyprávět. Ostatně to už dokázal před dvěma lety v knize Revír mého srdce. A vyprávět znamená umět se dívat. Tabášek se umí dívat na přírodu a objevovat její krásy. Vyprávět znamená umět naslouchat. Tabášek dovede slyšet řeč v místním dialogu. Vyprávět znamená umět přemýšlet. Tabášek přemýšlí o přírodě, o lidech, o životě, o lidském údělu. Vyprávět znamená umět dávat děje a věci do souvislostí. A tak Tabášek sedí na posedu a myšlenkami se toulá svým životem, svými vzpomínkami. Vyprávět znamená především ovládat svou mateřštinu a vychutnávat si ji jako lahůdku. Tabášek to umí, i řeč je pro něj požitkem. Přiznávám, že na próze si ctím především umění vyprávět. Tak jako Ota Pavel ve svých dvou povídkových knihách vyprávěl o chytání ryb, a vlastně to ani o chytání ryb nebylo, tak i Tabášek vypráví o lovu srnců, jelenů a divočáků a muflonů, ale ve vyprávění překračuje popisy pouhých loveckých zážitků a vypovídá o sobě. Není nakonec tak důležité, že na konci každého vyprávění zazní vystřel, který je pouhou tečkou za vyprávěním. Ve svých povídkách vás Tabášek zavede do lesů pod beskydským Ondřejníkem, na Horňácko do strání kolem Javorníka a Velké nad Veličkou, do kopců na Valašsku, do lužních lesů pod Pálavou, do konopišťské obory. Stačí knihu kdekoliv otevřít a začíst se do některé z jeho deseti povídek. A možná to ani v klasickém pojetí povídky nejsou. A věřte mi, budete to vy, kdo vejdete dovnitř jako pozvaní hosté a necháte se podmanit. Protože Tabášek umí v přírodě spatřovat zázračno. To zázračno, které člověk většinou v mládí přehlíží a považuje ho za samozřejmé a umí ho spatřovat až ve věku, kdy dozrál k úplné dospělosti. Krajina pro něj dostává další rozměr, "...má pro mě nová tajemství. Toužím je odhalit a poznat, jako záletný milenec zatouží poznat ženu. Do každé krajiny dychtivě nahlížím, abych objevil její živou krásu, zvěř."
Vážení čtenáři, kniha je určená vám, kteří si vážíte krásného slova, krásné literatury a netoužíte se zrovna nechávat vymývat všemožným komerčním čtivem, jehož je na našich knižních pultech habaděj. Nechte se tedy zlákat Mořem plným srnců. Zážitek z Tabáškova vypravěčství vám bude odměnou.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |