Ještě máme v živé paměti téměř triumfální návrat předsedy senátu JUDr. Petra Pitharta, když z Havany přivezl dva české vězně. Z televizní obrazovky se milióny diváků dozvědělo o nejčerstvějších zážitcích a dojmech ústavního činitele, o jeho mnohahodinovém jednání s Fidelem Castrem. Od něho jsme zjistili, že kubánský vůdce má velké znalosti z historie lidstva, včetně hlubokých znalostí českých dějin. Dozvěděli jsme, že si od Fidela přivezl z Kuby jeho portrétní fotografii s autogramem.
   Záhy, když čeští "vězni svědomí" byli v domácích peřinách, začal ptáček z klece oblečený do pruhovaného trikotu na Václavském náměstí zpívat zcela jinak.
   Ještě máme v živé paměti nedávný dramatický únos tří českých novinářů v Bagdádu. Před a po jejich nalezení a nakonec po propuštění na svobodu, včetně jejich návratu do vlasti, jsme s napětím sledovali i rozvážnou a odvážnou osvobozeneckou činnost ministra kultury Iráku Mufida al-Jazairiho.
   Do propuštění zajatých novinářů byla nejenom Česká televize v denním styku s tímto činitelem, denně se Jazairi objevoval v přímém přenosu na obrazovce.
   Pozorně jsme sledovali i díkuvzdání českých unesených novinářů, stejně jako českých diplomatů a politiků na adresu iráckého ministra kultury.
   Pak najednou nastalo, zčista jasna, trapné a podivné mlčení.
   Mufid al-Jazairi byl českým politickým a mediálním světem vyloučen z uznání jakýchkoliv osobních zásluh při osvobození českých novinářů.
   Po několika dnech od těchto událostí se objevil na krátké návštěvě v České republice. Ve střešovické Ústřední vojenské nemocnici navštívil ministra zahraničních věcí JUDr. Cyrila Svobodu, který mu vyjádřil vřelé poděkování a ocenil jeho nesmírné zásluhy při osvobození českých občanů, tří novinářů ze zajetí. Mufid al-Jazairi požádal také ministra kultury Pavla Dostála o pomoc při obnově zničených památek při útoku USA a koaličních spojenců na Irák. Pomoc mu byla z nejvyšších českých míst přislíbena.
   Avšak ihned poté, co se Mufid al-Jazairi zúčastnil sjezdu KSČM v Českých Budějovicích a vyslovil veřejně a dobrou češtinou svůj názor na průběh posledních dnů, byl zasažen českou mediální kanonádou.
   Tehdy mj. uvedl: "Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom unesené novináře osvobodili, a speciálně pro mě to nebyla čistě občanská povinnost, protože šlo o mé spoluobčany. Ale bral jsem to principiálně. Udělal bych cokoliv, abych pomohl každému, kdo by se dostal do tak nebezpečné situace. Nechci se chlubit, ale prozradím jedno - ministr Svoboda, s nímž jsem se setkal v nemocnici, řekl, že nebýt mého zásahu, tak by ti kluci nebyli osvobozeni."
   Jelikož, jak známo, každý dobrý skutek musí být v naší domovině po zásluze krutě potrestán, nejsilnější dělovou ránu proti němu vystřelil Viliam Buchert z "nejčtenějšího a nejserióznějšího deníku v České republice, který čte každý den 1 147 000 lidí" (podle průzkumu Mediaprojektu). Ten se o Mufidu al-Jazairim v Mladé frontě DNES v článku Grebeníčkův Jazairi obsáhle rozepsal. Iráckému politickému představiteli neurvale spočítal všechny jeho životní hříchy. Udělal to zcela rigorózně a důsledně podle českých lustračních a inkvizičních principů.
   Jazairi sice bojoval proti tyranskému režimu Saddáma Husajna, ale stejně tak považoval za nepřátele Američany při jejich bombardování na cíle diktátora. Například již v roce 1998 jeho Irácká komunistická strana označila americké bombardování za agresi. Dnes prý s americkou okupační mocí ministr kultury v irácké vládní radě zase spolupracuje.
   V šedesátých a sedmdesátých letech působil podle Viliama Bucherta Jazairi v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. V Praze vystudoval žurnalistiku, schválil okupaci země vojsky Varšavské smlouvy a byl veden v seznamech agentů StB.
   Nic na tom, že se i k této otázce v českém tisku česky Mufid al-Jazairi podle své pravdy a mínění jasně vyslovil.
   Viliam Buchert nyní dodává: "Za boj proti Saddámovi si Jazairi zaslouží snad i medaili. Za své někdejší postoje k zemi, kde vystudoval a pracoval, jenom odsouzení. Říká se tomu vyrovnání se s minulostí. V tomto případě patří s Miroslavem Grebeníčkem skutečně k sobě."
   Ptám se: Jsme český národ, nebo zhrzený pronárod?
   Mezi tehdejšími iráckými studenty, kteří museli uprchnout z Iráku počátkem sedmdesátých let, zejména z území obsazených Kurdy, před Saddámovým režimem podporovaným Američany, mám dodneška skvělé a charakterní kamarády. Všichni byli odsouzeni za svůj boj proti tyranskému režimu a je nebo jejich nejbližší v rodné vlasti čekal trest smrti. Utekli a nový domov našli v Československu. Co si však mám myslet o těch, kdo v mé domovině, na rozdíl od nich, teď halasně podepisují svým odporným a bezcharakterním chováním přihlášky do kategorie zvláštního seskupení? Pojmenoval jsem si je sám pro sebe pronárodem.
   Bezprostředně po napsání těchto řádků jsem shlédl na ČT 2 televizní dokument Heleny Třeštíkové Nebe nad Evropou. Vypráví o strašných a tragických osudech českých pilotů, kteří za 2. světové války bojovali za vlast v britské R.A.F. Po roce 1948 se stali terčem represí - o tom a o svém dalším životě vyprávěli generál František Peřina, generál František Fajtl a profesor Jan Wiener.
   Znovu jsem si uvědomil, že na rozdíl od těch, kterých jsem již vzpomenul, nelze všechny lidi vždy házet do jednoho pytle.
   I my jsme měli a pořád mezi sebou máme opravdové hrdiny, které můžeme pojmenovat pravým českým národem, pohrdajícím novou přítomností odporného českého pronároda.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)