Našemu básníkovi Jiřímu Wolkerovi bylo dopřáno pouhých 24 let života, jeho slovinský současník Srečko Kosovel (1904-1926) však žil ještě o dva roky méně. Jeho tvorbu známe ze dvou antologií přeložené slovinské poezie (Hvězdy nad Triglavem, 1940, Snímky krajiny poezie, 1966). Nyní vyšel péčí prof. Ivana Dorovského výbor z jeho díla: Srečko Kosovel, MOJE PÍSEŇ (nakladatelství Albert, Boskovice 2004, 84 str.). Na překladu se podílel také Michal Przybylski, na vydání Společnost přátel jižních Slovanů v České republice.
Kosovel pocházel z rodiny venkovského učitele, studoval na filozofické fakultě v Lublani. Prošel vlivem světové poezie - impresionismu, expresionismu a futurismu, z naší poezie znal dílo Petra Bezruče, které bylo přeloženo do slovinštiny r. 1919.
Jako básník byl Kosovel velmi tvořivý. V jeho dílech nacházíme skepsi vyvolanou první světovou válkou (»Evropa umírá ... Evropa je blázinec«), ale také optimistickou důvěru (»Budoucnost patří tomu, kdo v ní věří«, s. 31) a třídní hledisko: »Nová doba přichází./ V ní každý dělník bude člověkem,/ v ní každý člověk bude dělníkem./ Nová doba přichází / se vzpourou otroků« (s. 30). Právem jej charakterizuje Ivan Dorovský jako »básníka výrazně moderního, lyrického tvůrce, významného představitele slovinské sociální poezie, jehož dílo je trvalou součástí moderního evropského písemnictví« (s. 17).
Dobrý nápad editorů byl, využít malířského odkazu Anteho Trstenjaka. Tento slovinský výtvarník (1894-1970) byl spjat s Prahou, studoval zde na akademii, u prof. V. Hynaise a F. Thieleho. Zde se také oženil (r. 1933) s českou lékařkou MUDr. Evženií Heřmanovou. V Praze žil v letech 1932-1950 a (jak ukazují barevné reprodukce olejomaleb) město jej okouzlilo, stejně jako krajina Lužických Srbů. Silně na něho zapůsobila tvorba Maxe Švabinského a Antonína Slavíčka.
Dobře připravený výbor nemálo posílil naše znalosti slovinské kultury.
Autor: Štěpán Vlašín
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |