(Z vernisáže výstavy malířky Bohumily Sarnové-Horkové na Obecním úřadě v Krucemburku)
Jsou malíři, kteří mají široký rejstřík námětů - rozšiřují ho často podle toho, co kde zahlédnou nebo zaslechnou.
A jsou malíři, kteří - aniž by usilovali o věrnostní příplatek - zůstávají u témat, jež jsou jim určena osudem.
Ani jedny, ani druhé nelze samozřejmě hodnotit podle toho co, nýbrž podle toho, jak!
První znak, který rozezná člověk hledící na obrazy Bohumily Sarnové, je něha. To není samozřejmě, protože ženy dokážou být kruté, krutější než muži, jelikož svoji krutost, svůj sarkasmus nevyjadřují tak přímočaře. Z obrazů Bohumily Sarnové však dýchá něha hřejivá a léčivá jako balzám, snášející se na ránu v jemně rozprášených atomech.
Možná řeknete, že léčba musí být v mnoha případech razantní, aby byla účinná, ale Bohumila Sarnová není z těch, kdo svoji pomoc vnucují. Nechceš být potěšen proti své vůli? Budiž, ošidíš leda sám sebe. Nicméně budeš vykoupen, aniž to vnímáš. Malíři jsou na světě i kvůli notorickým neznabohům či lstivým pohanům, kteří sice naoko vyznávají jediného boha, ale doma se klaní umouněným rohatým bůžkům.
Vysočina svou drsnou láskou vede člověka ke vzdoru i ke zbožnosti. A každý výsledek - ať už jakýkoli - zápasu odehrávajícího se na této dvojdomé půdě je proto vyvzdorovaný, jaksi zatěžkaný kamením, zmáčený lijáky a rozcuchaný vichry. Vždyť i to jaro na Vysočině je jako vzdorovité, po léta odstrkované dítě, které se může plně rozvinout teprve poté, co odejde z rodného domu anebo co v rodném domě osamí.
Ani Bohumila Sarnová krajinu jen nehladí, maluje také proti srsti, zaryje nehty pod povrch a odhalí sotva tušený život pod kůží.
Na jejích obrazech flóry cítíme tělesnost fauny, ba tělesnost lidskou. Je to logické, vždyť sebeosamělejší krajina Bohumily Sarnové je obydlena, i když převážně náznakem, jaksi mimochodem. Lidská ruka je tu opět něžná, nikoli uzurpátorská, nevnucuje přírodě lidský řád, nýbrž se podvoluje řádu přírody. Nekolonizuje, nemapuje objevené území kvůli pustošivému kořistění, dívá se prostě jen tak, pro pohled sám. Spíše než majetnictví cítíme okouzlení, a to v původním smyslu toho slova. Bohumila Sarnová se krajině poddává, nechá se jí očarovat a na oplátku obdrží dar očarovat druhé, jako médium, napojené na čtvrtý rozměr, pozve pozorné vnímatele na procházku krajinou už skoro ztracených duší.
Zároveň potvrzuje a stvrzuje, že krajina má společný osud s člověkem. Až na to, že krajina ve svých pravidelných proměnách žije nekonečně déle než člověk, tenkostěnná skořápka, klubíčko žil a nervů, v němž však odbíjí srdce jako kyvadlo zavěšené tam kdesi pod hvězdami.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |