Zakrátko, když si moje dcera koupila svůj první mobilní telefon, babičky jen tak mezi řečí utrousily, jak tam někde někoho kvůli mobilu přepadli a zabili. To, že někam cestovala a musela řídit, jim raději ani neříkáme. Těch krvavých nehod každodenně! Zkrátka žijeme ve světě katastrofických scénářů. Sdělovací prostředky nám vytrvale podsouvají špatné zprávy. A my si v nich libujeme, my se v nich rochňáme, jako bychom si rádi působili bolest. Bez nich by byl život najednou příliš všední. Ve svých myslích pak nosíme zárodky příštích tragédií. My, nesvobodní.
Blažena zvířata, která nečtou noviny a nesledují televizí! Tak třeba krkavci: manželé na celý život, starostliví rodičové, jak ti si dovedou užívat povětří! Pokud neshánějí potravu, kdy houževnatě veslují vzduchem, chovají se naprosto bezstarostně. Jinak si neumím vysvětlit jejich akrobatické kousky a skvělé imitace hlasů přírody.
Jdu na běžkách zimní krajinou z Bílého Kříže na Gruň. V dálce trochu zamžený Rozsutec a Choč a ještě dále Západní Tatry. Na holém jasanu pod hřebenem sedí krkavec a dává o sobě vědět. Vidí mě a ví, že když mu mávám, nechystám nic zlého. Pak plachtí pod modrým nebem, on a o kus dál ještě jeden. Ozve se, jako když kámen spustíš do studny, klong, klong, pak hluboce zakráká a letí někam za kopec a zase zpátky nad bílou louku.
Jindy kdáká jako slepice, nebo kejhá jako husa, či štěká jako pes. Pokud ho nevidím, říkám si: slepice pana Ručky z Těšiňoků, pes nějakého hajného, husy nebo kachny u javornické samoty. - Proč by to dělal, kdyby neměl radost ze života?!...
Pro tohle všechno a pro jejich majestát miluji krkavce. Jsou pro mne posly dobrých zpráv. Kam se na ně hrabeme se svým jedenadvacátým stoletím? - Schází nám křídla, zdá se mi.
Autor: Jaromír Šlosar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |