Jsou básníci, jejichž pověst lehne popelem, když si vyslouží výbor nebo dokonce souborné vydání svých veršů, které kdysi měly docela slušný sezónní úspěch. Tak tomu bylo za všech dob a zakusilo to už i zakusí nemálo velikánů chvíle. Josef Kainar patří k těm šťastnějším, jimž čas prospívá. Potvrzují to i SYNKOPY, které jsou jistě proti očekávání provokovanému názvem a na rozdíl od výboru Bledej gentleman (Labyrint 2002) průřezem celého básnického díla. Synkopy uspořádal a doslovem opatřil Vladimír Justl, jemuž se zdařilo roku 1999 obnovit původně odeonskou edici Skvosty.
   Po pauze a anabázi (vzkříšená edice zahájila Seifertem v nakladatelství Ikar a dočasně se jí ujala Euromedia Group, v té době tam vyšel Nezval) je knižnice doma zas v (novém) Odeonu.
   Kainarově poezii sice nemůže příliš ublížit ani svazek sestavený bez nápadu a ducha, ale přece jen je radost, když kniha má hlavu a patu, když editor vyhmátne, co vykladačům zatím unikalo, a to je v Synkopách motiv cesty, který přerůstá v symbol. Výbor přitom postupuje víceméně chronologicky, otevíraje se Epitafem (Na poslední kroku dlouhé cesty, smět se ohlédnout a říci.) z prvotiny přes Odjezd a Konec cesty z Nových mýtů, Cestu a Domů z Lazara písně až k básni Poézie jak jsi pořád krásná, která je ohlédnutím, o jakém se snilo v raném Epitafu.
   Kainar napsal nemálo básní rozměrných, z jakých se těžko vybírá do svazku, od něhož se očekává vystižení odkazu v co největší šíři. Vladimír Justl z dlouhých básní zvolil titulní báseň "druhé klasické" autorovy sbírky Lazar a píseň (tak ji nazývá v doslovu, v němž právem vidí základ Kainarovy tvorby v melodii) a čtenáře na ni "připravil" Lazarem z Osudů.
   Výbor je plný veršů, které dnes znějí snad ještě naléhavěji než dřív, ať ze jmenované už velké básně Lazar a píseň, ať z poslední básně knížky verš Co paměti se týče byla vždy policajt na malém městečku, ať závěr básně Domů, kde se cituje, jak se ptal městský chlapeček, jestli to nahoře / je reklama, protože neznal hvězdy. Anebo verše z téže básně: Jsou celí umělí. Vono to dobře nejde, / být celý život pořád dotýkanej, / být pořád někde, kde se na ně může, / být prosvícenej nebo konejšenej, / a spočítanej být páčkama z ocele. Kainar si přál ke světlu přímo!/ Vzadu nechat prach!// A silnou vzpomínku / na sebe v rovinách, v těch třech rovinách své cesty, kterou jezdil rád. Zanechal víc než vzpomínku.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)