EMIL HRUŠKA

Jen trochu odvahy

Rybí kost šňůrkou provlečená
Škodolibě zavlečená
V oteklé svědomí co splaskne jak prašivá houba
Vyvinutým smyslem rybí kosti
Pro spravedlnost

Pane prosím jaká nás čeká budoucnost?
Neponižuj se, odsekni tvrdě Vždyť
Co může vyvěštit
Ďábel!

Je to jen Bubák Směji se jsa jako dítě
Bubák, Bubák s rybí kostí!
Vetknutou do hrdla s ďábelskou šikovností


Jsem marginální člověk

Slyšel jsem kdysi (už je to dávno v jiných souřadnicích)
"marginální lidé"
Žijí prý identifikováni s režimem
Asi jako výr velký či hvozdík kartouzek

Pamatoval jsem si je dlouho
Než přešel jsem mezi ně
(V jiných souřadnicích)

"Každému co jeho jest" a vůbec
Nad Plánským můstkem
Cválají staleté smrky větrem na život a na smrt
Bezohledně

A stojím a nečekám
A přesto
Otevřené zlomeniny
Voní pryskyřicí


Báseň dokazující nespravedlivé mně předhazování obav ze světa tohoto

Svět leží přede mnou jako sulc
Jako huspenina
Ataman na otomanu odpočívá
Osmanský Turek kníry mu natírá

Do světa vidím jak do hrnce
Jako do hrnečku
Ataman vyšláp si na srnce
A Turek z Turecka nakreslil tečku!


Nesmělý pozdrav politikovi, který s tím dávno už chtěl skončit, leč přemíra odpovědnosti vůči voličům tomu zabránila

Jste příliš smuten pane!
Hle, jak sedíte na útlém břehu řka myšlenkami: inkongruence...

Vy neslyšíte hudbu
Která protrhla oblohu?
Hle, noty napíchané na špičkách smrků!

Však není s vámi řeč pane
Však: můžete přece jen šeptat...


Urbi et orbi

Domy Mosty Paláce Kostely Skály i Stromy

Potměšilé kulisy historie
Jistoty téměř

Předávané z dlaně do dlaně
A nikdy zpět



ARTHUR RIMBAUD

Komedie žízně

1. Předkové

My jsme tví staří Předkové
Obrové!
Zbrocení ledovým potem,
lunou a zelení.
S víny, jež měla srdce!
Bez lži a mámení
co třeba člověku? Pít.

JÁ: V barbarských řekách se utopit.

My jsme tví staří Předkové
z polní trávy.
Voda tryská z vrbového proutí.
Hle přeplněný potok
se kolem hradu kroutí.
Sestupme do sklepení,
nad mléko, nad mošt není.

JÁ: Jít tam, kde pijí krávy.

My jsme tví Prarodiče.
Na, vezmi si, jen ber!
Nemáš chuť na likér?
Vezmi si, nebuď vzpurný
voda už v čajníku syčí.
Dům voní po jehličí.
Vraťme se na hřbitov!

JÁ: A vyzunknout i urny!


2. Duch

Rusalky, vodní víly,
něžnou hladinu rozčeřily.
Venuše, sestro vod,
dělej jim doprovod.

Vy židé z končin severních,
řekněte - co je sníh?
Běženci, plní ran,
co je to oceán?

JÁ: Už nechci čiré slivky,
nic, co je ze sklenic,
lekníny ani symboly
mne nenapojí víc.

Zpěváčku, tvoje kmotřenka
je má šílená žízeň,
přítulná hydra bezedná,
všestravující trýzeň.


3. Přátelé

Pojď, víno stoupá z břehů
jak stolahvový sbor!
Hle vermut zdivočelý
valí se hořce z hor!
Poutníci zcestovalí,
chyťte se absintu...

JÁ: Těch krajin mám už dost.
Co je to opilost?

To radši, milí braši,
budu hnít v rybníku
pod hnusnou shnilou kaší
větví a vodníků.


4. Chudák sen

Možná mne čeká večer,
kdy budu klidně pít
ve starobylém městě
a v smrti najdu klid:
jen rozum neztratit!

Jestli mne nemoc pustí
zlato si nahrabat,
kam se mám potom dát:
Na sever? Do vinic?...
- Fuj, snít je pouhé nic.

Zbytečně maříš čas!
Jako za mladých let
jdi objevovat svět.
Jen zelená hospůdka s loubím
tě nesmí uvidět.


5. Závěr

Holubi se třesou žízní v lukách,
i zvěř, co mizí v neprostupné tmě,
ryby na svobodě, šelmy v lidských rukách,
i poslední motýlek... ten žízní neméně.

Ó rozplynout se v osamělém mraku,
ó potěšit se přízní čerstvých vod!
A vrátit se ve vlhkých konvalinkách,
co v obtěžkaných lesích čekají svůj zrod?

(Květen 1872)


Slavnosti hladu

Můj hlade, Anno, Anno,
prchněme na oslátku, ano?

Nejedl bych s chutí než
hlínu a kamennou zvěř.
Buch! buch! buch! Jezme vzduch,
uhlí. ocel, co dá bůh.

Můj hlade, vrať se na luka a spas
bzučící med
a svlačce, které přitahují nás
na sladký jed!

Jez
kamení, které chuďas drolí,
a pak se vrhni na kostely,
na oblázky, děti potopy,
na šedé chleby do údolí

Můj hlad jak vzduch po černi prahne,
hle azur tahá za zvonec.
- A žaludek mne dolů táhne,
ó trapná věc.

Země se obaluje listím!
Chci maso shnilé zahálky.
Uprostřed brázdy trhám čistý
kozlík a fialky.

Můj hlade, Anno, Anno,
prchněme na oslátku, ano?

(Srpen 1872)

Přeložil KAREL SÝS

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]