"Moji nejdražší, nevím - budu-li mít za chvilku odvahy - ale jsem nadobro již bez naděje, že se pozdravím a bylo by nejrozumnější se odstranit. Je to příliš trapný život. Nemohu ani více psát, ale přejte mi ten klid. Vždyť jsem docela mrzák. Buďte tu zdrávi - drazí moji - Váš taťka".
Odvahu měl. Tak skončil krátký pozoruhodný život jednoho malíře. Jak se tradičně píše, zůstalo tu dílo. U Antonína Slavíčka je to dílo doslova monumentální, a to nejen co do četnosti, rozměrností formátů, ale monumentální svým osobním vkladem, hlubokou vnitřní zainteresovaností. Možná se mnohému divákovi, když prochází výstavními sály Městské knihovny ani nezdá, že právě tyto krajiny jsou výjimečné, že tu jde o něco mimořádného. Ti poučenější diváci se mohou pustit do konfrontace. Mohou srovnávat Slavíčkovu tvorbu s díly jiných známých malířů tvořících ve stejné době. Na první pohled budou jeho krajiny bezesporu působit tradičně. Uvědomme si, že se pohybujeme v čase zlomu 19. a 20. století. V čase, kdy se takzvaně pochovává mimésis, tedy představa o tom, že obraz má jeden úkol, a to je zobrazení vizuální skutečnosti. Malování očima. Ale výtvarný svět se znovu otevírá, a to po několika staletích, i jiným představám. Maluj rozumem, maluj, co o věci víš, ne jen to, co vidíš, maluj svou představu, třeba i toho, co jsi nikdy neviděl... Ten dlouhý čas, ohraničený na jednom konci Giottem a na druhém pak Cézannem se zdá, že je uzavřel. A tak například na velké výstavě Mánesa v roce 1900 vedle sebe visí dnes notoricky známá plátna Jaro Jana Preislera, Chudý kraj Maxe Švabinského a vedle nich Červené střechy Antonína Slavíčka. Zatímco Preisler a Švabinský zde vystupují jako předzvěst něčeho nového, něčeho, co otevírá okna modernímu výtvarnému projevu 20. století, malba Antonína Slavíčka byla tehdy na první pohled obecně přijatou známou normou. Toto chápání a především hodnocení Slavíčkovy tvorby jako něčeho tradičního se u mnohých kritiků léty ještě prohlubovalo. Jeho krajiny, stále pevně spjaté s vizuální realitou, s touhou vyjádřit silný vjem a prožitek, pocházející z okouzlení smyslů a ne z rozumové spekulace, byly často hodnoceny jako odbytá etapa ve výtvarném projevu. Bylo to svým způsobem ocejchování, které jistě přispělo k proměnlivosti autorových nálad, k jeho depresím, k nevíře ve vlastní práci. Na tyto kritiky reagoval často velmi výbušně. Byl to typický rys jeho povahy. Mezi jinými právě na tyto situace vzpomíná kamarád malíř Kalvoda: "I ve smutku a depresi byl vášnivý a prudký. Jak před svým dílem, tak i v životě byl vznětlivý na nejvyšší stupeň. To, co miloval, přímo drtil, neboť láska jeho proměňovala se vždy rázem ve vášeň. Vášeň v sympatiích a i nenávisti. Je přirozeno, že musel často narazit a často přijít do konfliktu se svým okolím a přece měl srdce laskavé..."
Slavíčkův přístup k tvorbě, snad právě díky jeho chápání života, byl spontánní, avšak neobyčejně "poctivý ", neokázalý. Málokdo z jeho generace byl tak vzdálen jakékoli spekulaci, v krajní poloze až manýře, jako právě on.
Tak svůj krátký čtyřicetiletý život prožil se vší vzpomínanou vášnivostí, a to jak pracovní, tak i tou soukromou, člověčí.
Narodil se 16. května 1870 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium. Jeho talent byl od ranného mládí velmi průkazný. Již v roce 1885 byly reprodukovány jeho kresby ve Zlaté Praze. V roce 1887 začal poprvé studovat na Akademii ve třídě Julia Mařáka, první rok však nedokončil. Po krátkém pobytu v benediktinském klášteře v Rajhradě, kam se uchýlil údajně z nešťastné lásky, se vrací na Akademii, kterou však pro neshody s profesorem znovu opouští. Až v letech 1894-98 soustavně studuje v Mařákově ateliéru, přátelí se F. Kavánem, F. Engelmulerem, Otakarem Lebedou, Bohuslavem Dvořákem.
V roce 1895 se žení s Mílou, s kterou měl tři děti. Syn Jan byl malířem, dcera Eva se stala matkou malíře Mikuláše Medka.
Poprvé veřejně vystavuje 1891 v kolektivu Mařákových žáků na Jubilejní výstavě v Praze. Za relativně krátkou dobu své výtvarné činnosti hojně a soustavně vystavoval doma i v zahraničí. Účastnil se pravidelných přehlídek Mánesa a také Krasoumné jednoty, jeho tvorbu často reprodukovaly Volné směry.
Antonín Slavíček je nejčastěji charakterizován jako krajinář. Nikdy to však u něj nebyla abstraktní krajina, vždy šlo o určitý kraj, o určitý pohled, ke kterému musel mít samozřejmě i jasný vztah. Těchto inspiračních zdrojů, krajů domácích i cizích, se v jeho tvorbě, a tím také v jeho osobním životě, vystřídalo několik. Bylo to za studentských let okolí hradu Okoře, kam zajížděla Mařákova krajinářská škola, později také Polabí, Veltruská obora, barvami přesycený kraj kolem Dubrovníku, Luhačovice až po Německou Rybnou a říčku Zdobnici, v jejíž chladné vodě jej ranila mrtvice. Nejvíce je však Slavíčkova tvorba spojena s Kameničkami na Vysočině. Tam se našel, v kraji nijak atraktivním. I když to jistě nebyl jeho záměr, přece se tak stalo. Stvořil jedinečný symbol kraje. Jméno této vesnice je stále, po více než sto letech, pevně spojeno s jeho jménem.
Nebyla to však jen příroda, která byla jeho tématem. Stále přítomný neklid před něj kladl permanentně nové úkoly. Městská krajina patří k atraktivním tématům, ale Slavíček se nespokojil s malebnými pražskými zátišími. Postavil si před sebe jedno z nejtěžších témat. Gotickou architekturu, a to samu o sobě, bez nočního závoje, ale také oproštěnou od kresebné otrockosti, v doslova mamutím formátu. Tedy žádné ulehčení. Svatý Vít ve své prostotě a velikosti.
Stejně tak chce poznat, odhalit a doslova prozkoumat i naprosto odlišné prostředí, odjíždí na Kladno, tématem se stávají tovární haly. Posledním Slavíčkovým výtvarným světem se stala prostá zátiší s jablky z ledna 1910, která přes svou tématickou lapidárnost mají v sobě hlubokou tragiku. Jsou to pokusy o návrat, návrat k plnému životu, k síle. 1.února 1910 boj o návrat Antonín Slavíček vzdává.
Každé umělecké dílo je napřažená ruka, je nabídka a v podstatě nezáleží na době, v které vzniklo. Mluvíme tady o dílech, která jsou tzv. nadčasová, prostě řečeno, mluvíme o takových uměleckých dílech, která si najdou své publikum i v době, pro niž vůbec nebyla vytvořena. Výstava uspořádaná Galerií hlavního města Prahy a instalovaná v prostorách Městské knihovny potrvá až do září. Patří k těm, které představují dílo tohoto typu. Antonín Slavíček je bezpochyby klasik, ale klasik stále znepokojující.
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |