Vieweghovy protagonisté »stárnou« spolu s autorem. Norbert Černý z Případu nevěrné Kláry (2003) byl ještě čtyřicátníkem. Aktéři nejnovější Vieweghovy prózy, VYBÍJENÉ (Petrov, Brno 2004) jsou už o rok starší. Pomalu, ale jistě překročili čtyřicítku. Ode dne, kdy skládali zkoušku dospělosti, je dělí celé jedno čtvrtstoletí. Nastal čas prvního sčítání. Zdarů i nesnází a vyslovených neúspěchů. Čas důkladnějšího ohlédnutí za minulostí. Zodpovídání otázky, kdo uspěl na hřišti, kdo »se našel« a kdo byl vybit. Ať už doslova či symbolicky. Téma nanejvýš zajímavé, v literatuře prakticky neustále přítomné. Uspěje ten, kdo mu dokáže dát současnou podobu, kdo je nasytí konkrétními, dobově příznačnými detaily, pocity a smyslem. Viewegh se neodchyluje od zaběhnutého, osvědčeného osobního úzu, ani v načasování knížky, ani ve volbě postupů. Vybíjená vyšla na jaře. A i v jejím případě fungovaly jako první síto nových poznatků a prožitků fejetony. Psané v rozmezí září 2002-srpen 2003 pro Lidové noviny, vydané knižně - ve výběru - v roce 2003 pod názvem Na dvou židlích. Vybíjená je dílkem beletrizace odpozorovaného, poznaného a prožitého, jejich převedením do příběhu a postav. Reflektuje pocity jednačtyřicátníků (tolik jim bylo v době spisby, dnes už jsou zas o rok starší). Protagonistů je pět, připočteme-li autora, pak šest. I když autorský part je ve Vybíjené jen doplňkový, poodhaluje mj. inspirační zdroje. Výpovědi se prolínají, jejich sled se zrychluje, graduje, dodává textu potřebné napětí. Tři z výpovědí jsou osobní ( v ich formě), ostatní, včetně už vzpomenuté výpovědi autorské, mají charakter neosobní, jsou psané v er formě. Pětice někdejších spolužáků z gymnázia vzpomíná na studijní léta, na dětství. Figuruje před námi třídní krasavice Eva, právnička, jejíž krása okouzlila a okouzluje spolužáky i kantory. Jeff, také právník, si ji »zamluvil« už na gymnáziu a stal se jejím manželem; Tom, jenž zůstal i jako kantor věrný »jejich« gymnáziu, ji de facto nepřestane nikdy milovat. Obdivu se Evě dostává i od třídního žertéře a recesisty Skippyho, povoláním gynekologa. Poznáváme i ošklivku Hujerovou, úspěšnou bytovou návrhářku, estétku. Výpovědi skládají, respektive mají skládat obraz dění i obrázek jednoho každého z vypravěčů a hrdinů. Děje se tak, ovšem v míře značně odlišné. Viewegh vždy zaznamenával, při vší grotesknosti a humoru, i pocity smutku, tragičnost věcí, vztahů a reakcí. Ve Vybíjené jsou pocit smutku, vědomí, umírání dominantní. Hujerová se v jednu chvíli ptá a současně konstatuje - není lidský život úplná fraška? V životě - jako při vybíjené - je některým dopřáno pouze první rozehrání, vzápětí jsou vybiti. Velmi brzy se na třídních srazech (abiturientské srazy, zrcadla našich zmarněných životů, praví Tom) zapalují tři svíčky, na paměť těch, kdož už nikdy nepřijdou. Další se brání atakům, často hodně drsným, vybíjená není jejich hrou. Netěší se z ní, podvolují se jen z nutnosti. I Eva, jejíž krása okouzluje i přihlížející na hřišti, přestane mít vybíjenou ráda, cítí se unavená, podléhá lhostejnosti. Uvízne na mělčině. Ustát v životě dokáže jen Hujerová. (Autora, radujícího se z úspěšného přežití mládí, nepočítáme.) Hujerová - jak ji oslovují spolužáci i autor, která - alespoň v knize - nemá křestního jména - při všem trpkém a kritickém sebezpytování (je nehezká, vyrůstá bez matky, milostné prožitky si musí vymýšlet) najde nakonec opravdový vztah a u lůžka umírajícího otce setrvá do poslední chvilky. Je to nejlépe napsaná postava. Míra informací, scének je vyvážená. Je řečeno podstatně. Což o ostatních nelze říci. Chybí u nich jiskra, postava se ztrácí, nedostává se nám o ní potřebných informací. To se týká zejména Jeffa, ale i postav, jejichž osud je v textu zmíněn jen jakožto důkaz teze a smutku, vyznávaných, prožívaných a prožitých protagonisty.
Politické glosy jsou tentokrát minimální. Zmíněn je slovní balast reklamy. Sport je už dávno - píše autor - mimo »lidský dimenze«. Diváctví je náhražková emoce. A rozvody jsou rychlé a běžné. Což vše jsou signály, projevy, ale i strůjci proměn kvality života v našich časech. Lidi »sou prostě slepí a hluchý«, konstatuje Viewegh. Jeff, Tom a Skippy (gej, homosexuál) prožívají chviličky štěstí jen tehdy, kdy se jim dostane možnosti setkat se a pohovořit si s Evinou a Jeffovou dcerkou Alicí.
Viewegh sedí vskutku na dvou židlích. Nechce být ani příliš jednoduchý, ani příliš komplikovaný. Touží zachytit změny v kvalitě dnešního života, fakt, že život se začíná až příliš často a nebezpečně redukovat na snahu přežít. Usiluje o nevtíravost, nenápadnost, líčí trable, zklamání jakoby mimochodem. Konfrontuje takzvané nezapomenutelné, rozhodující okamžiky, touhy mládí s tím, co následovalo. Je vůči svým lidem kritický, místy až nemilosrdný. Na každoročních srazech se schází životem unavená, prošedivělá, obtloustlá třída. Nechybí humor ani groteska, co však chybí a čeho se nedostává, jsou příběh, informace o lidech, vyváženost. Vybíjená tak působí nezvládnutě, nevyrovnaně.
Autor: Hana Hrzalová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |