Omšelý domek na rohu uličky U Botiče a U Plynárny v Praze-Michli je poněkud více vystrčený k tramvajovým kolejím. Již po léta se chlubí zazděnými okny a už se také dokonce uvažovalo o jeho likvidaci. Chátrající stavení je rodným domkem Jana Kubelíka (1880-1940), význačného houslisty a skladatele, který ohromoval na svých 6000 koncertech obecenstvo po celém světě. Bravurní ovládání nástroje a cit pro hudební romantismus mu přinesl obrovská ocenění a přihrál mu také klavírní partnery jako byl například Rudolf Friml a později i syn Rafael Jeroným Kubelík (1914-1996), který však brzy po válce odešel dirigovat do ciziny. Tam byl nejvýznamnějším propagátorem české hudby a také díla Leoše Janáčka. Oba Kubelíci dokázali vyprodávat koncertní haly všude na světě. Současný stav rodného domku světového houslového mistra v Praze-Michli však již nevybízí k frenetickému potlesku a k povstávání posluchačů ze sedadel. Škoda.
Dům U zlatého kříže v Ječné ulici postavený v roce 1852 byl zase místem, ve kterém spisovatelka Božena Němcová sepsala dílo, o němž snad každý slyšel již ve školních lavicích - Babičku. Donedávna byl dům U zlatého kříže po všech zdech nesmyslně počmárán novodobými umělci, kterým již nezbylo na kreslící podložku, tzv. sprejery. Těm by však možná dělalo potíže zjistit, jaké "i" se píše ve slově babička... Letos dům v Ječné ulici dostal nový nátěr, a tak je sprejery zmalovaný zatím jen z jedné strany a bronzová deska Boženy Němcové je zatím dosud na svém místě. Strážníci zatím nedaleko odtud zastrkávají lístečky za stěrače špatně parkujících automobilů... Ostatně již v roce 1680 se o horní části ulice Ječné říkalo, že je "blíž brány sviňské", protože se tu konaly trhy na vepřové maso. Vepřové hlavy tak opět začaly vystřikovat alespoň sprejerské barvy. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Sviňský trh se později proměnil na trhy ječmene, odtud pozdější název ulice Ječná. Ulice bývala nehlučnou a klidnou. To až tramvaj a každodenní šňůry stojících aut pod bronzovou deskou Boženy Němcové dodaly místu velkoměstský ráz. Sprejer k pozdvižení sebevědomí potřebuje, aby si jeho výtvoru povšimlo hodně diváků, zatímco jeho obrázek pověšený někde v Louvru návštěvník může snadno přehlédnout...
Kousek od Ječné ulice se zase prodávalo žito, a tak nebylo divu, že vznikl název ulice Žitná. Také se krátce nazývala Žitnobranská díky bráně, která však už v roce 1876 vzala za své. V dolní části ulice Žitné stojí další nevábně vyhlížející dům, který při letošním 100. výročí úmrtí nejslavnějšího českého hudebního skladatele nikdo, ani ministr kultury pan Šála, nenavštívil. Z balkonku nad vchodem do domu by se dal totiž také přečíst nápis nad bustou hudebního skladatele Antonína Dvořáka (1841-1904): Dr. Antonín Dvořák, hudební skladatel, žil a tvořil v tomto domě.
Hudební skladatel Antonín Dvořák je vedle Wolfganga Amadea Mozarta zřejmě ten největší. Oblíbenými Slovanskými tanci se skladatel vyznal z osobního vztahu ke kulturám nám příbuzných zemí v Evropě. U příležitosti 100. výročí jeho úmrtí byla dokonce vystavena originální partitura Novosvětské symfonie, čítající 120 stran rukopisu. Jen tak mimochodem, ta zazněla i při první procházce člověka po povrchu Měsíce. V Americe se také zamilovali do Dvořákovy písně Když mě stará matka z cyklu Z cikánských melodií. Antonín Dvořák je světová osobnost, která už na svůj koncert do Rudolfina rozhodně nepřijde. Světová osobnost je spojena s počmáraným domem v Žitné ulici v Praze. Zatím tu nezastavují autobusy s japonskými turisty, aby si dům vyfotografovali.
Takže, co mají společného Němcová, Dvořák a Kubelík, jak zněla otázka v názvu tohoto zamyšlení? Poněkud umazané domy svého žití!
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |