Po hrách jednoho z nejplodnějších amerických dramatiků Edwarda Albeeho sáhla dramaturgie pražského Divadla na Vinohradech v uplynulém desetiletí několikrát: dvakrát se rozhodla pro "klasiku" ze šedesátých let (hry Křehká rovnováha a Kdo se bojí Virginie Woolfové?), jednou pro novinku, díky níž na sebe umělec po letech znovu soustředil mimořádnou pozornost, Pulitzerovou cenou oceněné Tři velké ženy.
   Dnešní zájem o Albeeho je opět ohlédnutím zpátky, POBŘEŽÍ je hra z roku 1975, tehdy vysoce ceněná moralita, dotýkající se konfliktu civilizace a přirozeného, přírodního rámce lidského života. Po skoro třiceti letech od prvního uvedení hry se naznačený konflikt dále vyostřil, okruh žhavých otázek se nemálo rozšířil. Vnímáme-li však dramatikovo poselství stále jako aktuální, tak ne snad pro šíři záběru do problematiky (značný časový odstup od napsání hry nelze přehlédnout), autor nás spíše zaujme originalitou svého pohledu na osamocenost, nejistotu, úzkost, rozpolcenost člověka nevědoucího si poradit s okolním světem, společenstvím lidí ani se sebou samým. Cestou k "prozření" je pro Albeeho hrdiny, manželský pár středního věku Nancy a Charlieho, osudové setkání s Lesliem a Sárou, dvojicí, která se od nich liší nejen ještěřím tělem, ale i jinými životními zvyklostmi a zkušenostmi.
   Hostující režisérka Lucie Bělohradská připravila půdu pro tento střet opravdu důkladně. Tmou zahaleným jevištěm nejprve zní jen hudba, později se tento prostor dík filmové projekci ocitne pod záplavami mořské vody symbolizujícími zdroj života na zemi a posléze se živel tříští o pobřežní skaliska a evokuje tak v divácích představy o dynamické proměnlivosti živého i neživého světa. Vedle nespoutaného vodního živlu je důležité i střídání světla a tmy, opět důležitý princip vzniku a zániku, neustále proměňující jednoduchou scénu, připomínající zároveň mořské vlny, skaliska, pláž, ale i umělé lidské objekty.
   Manželský pár si zahráli Daniela Kolářová a Viktor Preiss, kteří proměnlivostí svého projevu, střídáním vážnosti a komiky, smyslem pro hlubší ponor do postav i jejich lehkým karikováním dokázali dobře překlenout jistou statičnost první části představení. Své herecké kvality potvrdili i ve druhém jednání, kdy se jejich invenčními partnery stali Vendulka Křížová a Jiří Dvořák, navlečení do působivých ještěřích kostýmů, navržených Katarínou Hollou a vyrobených Romanem Dobešem a Romanou Slavíčkovou. Ukazuje se, že svět lidí a ještěrů se tolik neliší, v metaforické konfrontaci však postupně ustupuje to původní a přirozené ve prospěch civilizačních nánosů a stereotypů, evoluce smazává mnohé ještěří půvaby, třeba ono Leslieho hrdé nošení mohutného ocasu či půvabné vzdychání a erotické očichávání přítomných jeho oddanou samičkou Sárou. V závěru hry oběma ocasy upadnou, ještěři jsou více lidmi, obohaceni o nové atributy, kvality a zároveň vzdálenější své identitě, pravému smyslu bytí.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)