Nerozumné a evidentně nemoudré zacházení s přírodou je v současné době neoddiskutovatelným jevem. Setkat se s nemocnou přírodou a jejím důsledkem, zdravotně postiženým člověkem, je v praxi zdravotnických zařízení každodenní rutinou.
Lidské kontakty s přírodním životním prostředím mají rozmanitou motivaci, obsah, formu a intenzitu. Od povrchně, jen okrajově registrovaných vjemů tvořících pouze vedlejší, mlhavou kulisu k jiné činnosti, až po pozorné, emocionálním nábojem posilované zážitky, které vedou k trvale pozitivním vztahům. Takové vztahy, posilované ekologickým poznáním a myšlením, se posléze stávají trvalou součástí životního způsobu valné části našich občanů.
Mnohostranné působení přírodního životního prostředí na člověka náleží k nezáměrnému vzájemnému kontaktu. Probíhá živelně, nekontrolovatelně a jeho účin zpravidla registrujeme empiricky až po jistém čase.
Poznávání přírodního životního prostředí a zejména vytváření kladného vztahu k jeho hodnotám se uskutečňuje ve dvou základních rovinách. Jednak v procesu bezprostředního individuálního poznávání s doprovodnými emocionálními prožitky (autopsie) a jednak prostřednictvím zprostředkovaného, druhotného poznávání i hodnocení, které získáváme různými formami a prostředky.
Jednou z nejvýznamnějších forem, jak posilovat vztah člověka k přírodě, je bezesporu literatura. V tvůrčím procesu spisovatele, básníka, se uplatňuje umělcovo vědomí jako složitý jev. Hraje ve vztahu literární umění a čtenář nenahraditelného zprostředkovatele. Pozitivní změny ve vědomí ovlivněné literárním dílem zanechávají významný podíl na utváření vztahu k přírodě. Pokud například básník osobitým způsobem ztvárňuje skutečnou ekologickou podstatu a ve svém díle k ní zaujme pozitivní nebo i kritický postoj, ovlivňuje výrazně ekologické myšlení a jednání čtenáře. Formuje ho a progresivně působí na jeho individuální vědomí. Z toho vyplývá, že v obsahu sdělovaného literárního díla spočívá dvojí význam - vědění o současné ekologické situaci světa a individuální vědění a postoj spisovatele. Proto dobré literární dílo do určité míry vždy odráží realitu, odhaluje vztah subjektu a objektu, tj. poznává systém hodnocení dané situace v praxi literárního umělce. Dobré literární dílo, takové, které alespoň v některých částech nabádá svého čtenáře k zamyšlení nad vztahem člověka k přírodě, tento vztah kultivuje a dokáže na něho svými specifickými prostředky působit mnohdy daleko intenzivněji než čistě rozumové poznání a logické myšlení. Má tedy úlohu nezastupitelnou a neobyčejně závažnou.
Současnou dobu charakterizuje honba za ziskem za každou cenu. Bez ohledu na negativní dopady na přírodu. Sledovat vztah spisovatele - básníka k přírodě není až tak složité. Podíváme-li se do poměrně nedávné minulosti, zjistíme, že tento problém byl v naší poezii dosti často frekventovanou záležitostí.
Hymnus (Jaroslav Vrchlický)
Změny země neustálé
v rozkvětu i odkvětu
pějí samé hymny stálé
praduchu i prasvětu.
Hmota dýchá, jásá, žije
jeden vítr a jeden tep
nekonečná harmonie
hleď jen abys neoslep.
Krajina (Konstantin Biebl)
Ač hornina nemá ani zdání
Co se s ní stane za milion let
Pomalu připravujte k vyučování
Své břidlicové tabulky a sirný květ
Neví živec bude-li jednou živ
A proto leží odevzdaně
hluboko v zemi jako dřív
A nad ním svítí měsíc a pasou se laně.
Staré stromy (Karel Boušek)
Hubené stromy na vychrtlé stráni
korunami do oblak se řítí.
Duté kmeny zvoní jako džbány.
Trouchnivé dřevo rakoviny svítí.
Blíženci? Sotva. Mrtvé, staré stromy.
Bez listí, bez ptactva, bez obzoru.
Vichřice jim zchromlé údy zlomí.
V pahýlech blýskne tanec meteorů.
Polomy. Strže. Mech a trochu vřesu.
Z kořenů trčí stromy bez těla.
Slunce si na nich oheň rozdělá
až půjde povečeřet k lesu.
Člověk (Jan Skácel)
Konečně přišel.
Ničí lesy ohněm.
Zraňuje zemi pluhem,
hyzdí krajinu dýmajícími komíny.
Ale současně tvoří.
Přetváří svět k obrazu svému.
Všem kolem vtiskuje nový řád,
vše kolem nabývá jeho přítomností
jiný smysl.
Dávné aleje (Michal Černík)
Dávný ptáček slétne do dlaní
zimou křídla svěsí
až půjdem dávno vykácenou alejí
A ty se zeptáš proč ho vyháním
za hory a lesy
Dávný ptáček slétne do ticha
zvadne, zvadne zastudí
až půjdem dávno vykácenou alejí
A já ti řeknu že svým žalem sesychá
a že ho nikdo nevzbudí.
Ve výčtu jmen a díla básníků angažujících se ve prospěch ekologie bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Vzpomeňme alespoň na některé: František Hrubín - Poledne ženy, František Branislav - Na jaře, Vítězslav Nezval - Edison, Automobil, Kaktusy, Josef Suchý - Prázdné místo, S.K. Neumann - Lidský věk, Komíny, Michal Černík - Bažant, František Nechvátal - Kinská zahrada, Fair play, Jaroslav Seifert - Květen, Jan Skácel - Modlitba za vodu, Noc v panelovém městě, Svatopluk Čech - Lešetinský kovář, Oldřich Mikulášek - Pátý živel, Jindřich Hořejší- Květnový den, Alois Volkman - Věk...
Pokračovat ve výčtu autorů, kteří se nechali unést ekologickou lyrikou, by bylo možné do nekonečna. Dílo s ekologickou náplní je mementem každého spisovatele a nejen spisovatele, ale všech rozumných lidí bez rozdílu, neboť ekologická problematika je prvotním a největším globálním problémem člověka.
Autor: Jaroslav Váňa
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)