Čtvrtpeňás, půlpeňás... Jiří Peňás. To už je jednotka obracející žaludek naruby. Takový flák hnusu zaměstnává časopis Týden, pod vedením šéfredaktora Dalibora Balšínka, mládence sice po převratu narychlo zkvašeného v demokraciích Irska a Holandska, avšak - jak se již dávno ukázalo - zcela bezúspěšně. Není ovšem na druhou stranu asi jednoduché jak pro něho, tak pro Peňáse, vycházet povinně vstříc potřebám bulvární novinařiny, holdující ultrapravičáckému pohledu na dění ve světě a vynucujícím si jeho přeměnu v kupu špinavosti, než se konečně »zdárně« promění v hustou a smrdutou břečku, schopnou zakrýt průnik objektivitě. Dost zajímavé je, že oba profesně začínali skoro nastejno, tedy, když už bylo po převratu vše »hotovo«, žádný postih nehrozil a mnohé lidské charaktery v Čechách nabývaly zrůdnosti, která nemá po evropském kontinentě srovnatelné obdoby. Překvapivé ale zase naproti tomu dále není, že Balšínek i Peňás pocházejí z rodin hladce vycházejících s minulým režimem: jejich matky a otcové prostě nijakým útiskem netrpěli a proto nikdy ani nevzdechli po nějaké změně. Synáčky pak do chorobně antikomunistických postojů vehnala jenom touha po tušené kariéře. A ta se tehdy - včetně politické moci - nabízela každému, kdo se uvolil sloužit nadcházejícímu morálnímu marasmu, jehož vyvrcholení jsme svědky.
Přibližně v době, kdy si svrchu jmenovaní pečlivě uvazovali pionýrské šátky, aby se v májových (či jiných) průvodech šplhavě předháněli ve vyřvávání dnes zavrhovaných hesel, vydával jsem v cizině knihy a zveřejňoval články těch spisovatelů a publicistů, jejichž díla i jména byla v republice opomíjena a já byl přesvědčen, že to tak není správné. Dopustil jsem se ale podstatné chyby: nedošlo mi, že sotvaže socialismus udělá prudký kotrmelec ke kapitalismu, vypadne z něho to nejdůležitější, a to je poslední zbytek demokracie. Dodnes jsou to proto tím pádem u nás pouze komunisté, jimž je tento společenský stav zavazujícím vodítkem. Lidem, jako jsou Peňás a Balšínek, je naopak cokoliv demokratického cizí, přestože žijí v bláhovém domnění, že se pilně činí právě na této frontě. Nejspíš i kvůli tomuto paradoxu nepochopil Peňás mou popřevratovou snahu zachránit české literatuře autory, nad nimiž se začalo snášet nové koniášství, tentokrát posvěcené z Hradu Havlem. A jelikož prorežimní horlivec Peňás uvykl hledět na svět jen černobíle, nepochopil dodnes, že kultura je něčím, k čemu se lze sice stavět záporně či kladně, avšak bez potřeby »ničení protivníka« a lajnování směrnic, které kdosi odkudsi nařizuje. Skutečná totalita totiž v této zemi nikdy neexistovala, zato ale totalitní smýšlení v hlavách jednotlivců, a to se podnes vyvíjí nerušeně.
V dvojčísle Týden (č. 27-28/2004) dovršil nyní Peňás výpady proti mně takovým způsobem, že mi poprvé v životě nezbývá, než postupovat právně. Neunesl přitom v podstatě jenom skutečnost, že jsem úspěšně kandidoval na poslance do Evropského parlamentu za KSČM. Dohnalo ho to k zuřivosti, při které snad i ztrácel vědomí: ne-li, pak každopádně alespoň kontrolu nad svým upachtěným slohem mizery, který se jen v nynějším morálním hnojišti může cítit sebejistě. Za zástěrku si vzal tentokrát k ruce knihu mých rozhovorů s tiskem, vydanou v roce 1993, ale jako obvykle v jiných případech, ničemu z ní neporozuměl. Odvážil se ji však přesto zneužít do puntíku stejně podvodně, jako ostatní knihy vydávané kdysi v cizině, které ovšem - jak sám přiznal - ve skutečnosti nikdy neviděl. Navíc potom z publikace bez ohledu na nositele autorských práv a i bez označení zdroje vykuchal fotografie a opatřil je lživými popisky, hrubě neodpovídajícími pravdě. Pod jednou z nich mi dokonce vypočítává množství mých osobních kontaktů s Havlem (neupřesníte to, vážený exprezidente?) a v textu svého výplodu falšuje počet mnou vydaných Havlových her. Záměrně zde vynechávám hulvátství, se jakým zachází s mou vlastní tvorbou (zkomolené citace, výlevy nejodpornějších nadávek); tuto část nemám doopravdy chuť rozvádět.
Jestliže mnohé v Peňásově až neuvěřitelně zlovolnou hysterií překypujícím příspěvku omlouvám jeho zakomplexovaností primitiva a zbabělce, nemohu jen tak přijmout vyložené nactiutrhání, kterého se dopouští vůči mé osobě. Sem řadím hnusné pomluvy, vycucané jím doslova z prstu, jako kupříkladu lživá tvrzení o mých postojích během převratu a krátce po něm. Nikdy jsem neusiloval, jak Peňás píše, o politické a jiné posty, stejně jako o medaile, tehdy hojně a kdekomu rozdávané. Naopak jsem jakoukoli další spolupráci s disentem odmítl sám, a to po takzvaně pracovních návštěvách nového panstva na Hradčanech (kdo tam tehdy neměl příležitost zajít, přišel o hodně) a taktéž proto, že se mezi těmi lidmi vynořovaly stále podivnější existence. Lživé a žalovatelné je též Peňásovo udavačské očerňování za moje údajné »antiněmectví«, ačkoli je mu známo, že se angažuji v česko-sudetoněmeckých vztazích. Podle něho bych se měl vůči Němcům za udělení občanství (poté, co mne jej zbavil minulý režim, jemuž tento »pozdní hrdina« slastně olizoval paty) zřejmě projevovat jakýmsi zdejším vžitým »vlezdoprdelstvím«. Neví bohužel, že je cosi podobného bráno odtud směrem na západ za jev přímo odpuzující.
Je toho v Peňásově slátanině ještě mnohem více, co budou v příštích týdnech řešit bruselští advokáti: to aby byla učiněna přítrž zparchantělé žurnalistice, dělící tuto republiku od civilizované Evropy.
Autor: Daniel Strož
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |