Když jsem před desetiletími s J. Komendou ze Švýcarska vystoupil z vlaku na soběslavském nádraží a šli jsme kolem továrny na šicí stroje, neodpustil si poznámku: »Aha, to je ta továrna Lada, pojmenovaná podle toho malíře, toho já znám.« A nahoře, na silně se vychylující kostelní soběslavské věži, tentýž mudřec, poučený pohyby virgule, mi tajemně sdělil: »Ta věž je postavena na železné kouli. Některé věže stojí i na čtyřech koulích a proto se pohybují ještě více.« Když pak z té věže viděl pod sebou létat racky, neodpustil si poznámku, jaký je to podivný druh malých čápů...
Redaktor L. Cejnar bavíval řadu let své přátele skutečnou historkou, jak kdysi vstoupil do knihkupectví na náměstí starého jihočeského města. Místo majitele obchodu tam zastihl za pultem náhodou jeho manželku. Když se jí ptal, zda mají Kytici, dostalo se mu odpovědi, že květiny přece nevedou. A po upřesnění dotazu, že by chtěl Kytici od Erbena, volala ta dobrá duše někam dozadu na muže: »Táto, jmenuje se ten zahradník na předměstí Erben?«
Tajemník jednoho ministra mi kdysi vykládal, jak, když se dělaly za okupace zkoušky z němčiny, komisař se jakéhosi adepta zeptal: »Wie lange dauerte der Feldzug nach Polen?« Zkoušený Čech odpověděl lámanou němčinou, že dvě a půl hodiny. Komisař se moc smál, poklepal mu na rameno a řekl: »No, tak rychle to nebylo, ale zkoušku máte za sebou.« Když odzkoušený vyšel ven, ostatní byli zvědavi, jakou dostal otázku. S radostí jim sdělil: »Ale, ptali se jen, jak dlouho jede rychlík do Polný, tak jsem jim řekl, že dvě a půl hodiny - a jim to stačilo.«
Jak podivně pracuje lidský mozek, lidské myšlení, kdy se dává na pochod virtuálními cestami? Kdy opouští realitu, směřuje do sfér nadreality, popírá logiku skutečnosti? Fantastové a snílci, surrealističtí verbální ilustrátoři přirozených jevů? Kdy je myšlení člověka již patologické a kdy člověk i za zdmi psychiatrie reaguje překvapivě quasirealisticky? To je i případ dvou bláznů. Vrátili se do budovy ústavu choromyslných se stolkem, který měli přenést dlouhou rovnou pěšinkou, lemovanou zdmi, do vzdálené budovy naproti. Jeden z nich přivolal rozhořčeně lékaře a ukazoval mu prstem do dálky: »Vidíte, jak je tam ta cesta úzká? Opravdu tam s tím stolkem neprojdeme, věřte nám, proč nás tam posíláte?« Ti dva choromyslní postavili klam racionality a prostou logiku proti zákonům perspektivy. V jaké situaci byl asi lékař, když jim to musel vysvětlovat, a co oni sami, šli tam opravdu ještě jednou s tím stolkem? Co si mysleli o světě, když byl pro ně najednou plný podivného klamu a lži?
Bizarnosti? Úsměvné i neúsměvné historky? Jak život vše krásně skládá do mozaiky vedle sebe. Realitu i nadrealitu, infantilitu i senilitu, popletenost, naivitu, obdivnou hloupost, nevědomost, egocentrismus i exhibicionismus...
Není to tak nejen v životě, ale i v literatuře? A pak si vyberte, co je úmyslné a nechtěné, šaškovské a seriózní, uvědomělé a pochybné, předstírané a...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |