Vojevůdce, maršál Ivan Stěpanovič Koněv (28. 12. 1897 - 21. 5. 1973)
Ani ve snu mne nenapadlo, že se ještě v životě ve vzpomínce vrátím v řádcích na bílém papíru k maršálu SSSR Ivanu Stěpanoviči Koněvovi. Jeho jméno a příjmení nesla do roku 1990 i pamětní bronzová deska na stěně Staroměstské radnice na Staroměstském náměstí, uprostřed Prahy.
Setkal jsem se s tímto mužem - vojákem tělem i duší - dvakrát v životě. Poprvé to bylo v roce 1966 a později v roce 1973, krátce před jeho smrtí. Nikdy u mých setkání s I. S. Koněvem nechyběl generál Dmitrij Danilovič Leljušenko. A jednou také při setkání v hotelu Inturist na Gorkého třídě v Moskvě nechyběl partyzánský velitel Sidor Artěmovič Kovpak. Zůstala vzpomínka a autogram na chrabré muže, kteří v posledním patnáctiletí zmizeli z paměti.
Všichni tři muži ve vojenském se zasloužili v době 2. světové války o svobodu Československa. Všichni tři vojevůdci bohužel nyní zmizeli i z Velkého naučného slovníku Encyklopedie Diderot (1999). Hesla Koněv, Rybalko, Leljušenko (jedni z hlavních vojenských aktérů osvobozovacích bojů na území Československa) byla odsunuta do zapomnění.
Ale proč mne náhle napadlo vrátit se k maršálu I. S. Koněvovi?
Maczanka krakowska
Nedávno jsem se vrátil z krásného polského města Krakova. Byl jsem tam při slavnostní události - křtu knihy dvou vynikajících polských spisovatelů a publicistů Leszka Mazana a Mieczyslawa Czumy: Maczanka krakowska.
Maczanka je bílá houska, obyčejná bulka, do které se dává po rozříznutí vepřové podušené maso. To se nechá v troše omáčky zapéct v troubě. Maczanka je jakýmsi předchůdcem nynějších hamburgerů.
V nesmírně zajímavé knize dvou polských autorů jsou uvedeny desítky příběhů, spjatých s Krakovem a jeho významem pro svět. Zaujaly mě všechny příběhy, jeden však více než jiné.
Ten příběh se jmenuje "Na vodku k Havelkovi!"
"V lednu 1945 již bylo zcela jasné, že porážka hitlerovského Německa je neodvratitelná, že nadešel den gigantické ofenzívy Stalinových vojsk na Berlín," píše se v knize. Blížil se střet nepřátelských vojenských seskupení a vážnost úderu si uvědomovali nejenom věštci. Na linii blížícího se strašného útoku ležel pás starobylých kostelů a zlatá pokladnice nejcennějších historických památek - Krakov.
První, kdo si uvědomil vážnost nadcházející situace, byl římský papež Pius XII. Odeslal naléhavý dopis prezidentu USA Franklinu Delano Rooseveltovi. V něm jej žádal o intervenci u maršála J. V. Stalina, aby postupující vojska zachránila překrásné město na řece Visle. Stalin okamžitě zavolal do frontových zákopů velitele 2. ukrajinského frontu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Rozvinul se překvapivě zajímavý rozhovor, který je podnes přesně zaznamenán v historických análech.
"Slyšíte mne? Mluvím s Ivanem Stěpanovičem Koněvem? Ano, je to dobré, máme spojení. Byl jste někdy v Krakově?" prohlásil do polního telefonu Stalin.
"Nikdy soudruhu Staline, nikdy jsem tam nebyl. Já jsem nebyl nikdy jinde než v Sovětském svazu," odpověděl Ivan Stěpanovič Koněv.
"Ale brzy v Krakově budete. To krásné město leží nad řekou a nad ní stojí takový malý Kreml (Wawel - pozn. Z. H.). Pod ním je staré náměstí. Byl jste již na tom náměstí?"
"Ne, nebyl soudruhu Staline!" odpověděl rázně Koněv.
"Chci vám říci, že na tom náměstí je jedna moc pěkná hospoda, jmenuje se U Havelky. Žádám vás, abyste tu hospodu určitě navštívil a na můj účet si tam vypil nějakou vodku. Ale mám jednou podmínku! Dobudete Krakov bez bombardování, zaručíte mi, že nedojde k vážným škodám. To vám přikazuji!"
"Rozkaz, soudruhu Staline!"
Když byl maršál Ivan Stěpanovič Koněv hostem Krakova v lednu 1955, kdy uplynulo deset let od osvobození a obdržel čestné občanství města, vzpomínal právě na tuto událost.
O intervenci papeže Pia XII. u prezidenta USA buďto nevěděl, nebo o ní nechtěl mluvit či vědět.
Do nejmenších podrobností vzpomenutý příběh popsali tehdy žijící krakovští pamětníci. Ty zaujalo především poutavé vyprávění maršálova pobočníka generála Ivana Korovnikova. Ten byl jednu dobu i pobočníkem Stalina. Když se však dostal k moci Nikita Sergejevič Chruščov, suspendoval jej jako nepohodlného svědka. Vždyť generál Ivan Korovnikov byl u toho, když Chruščov musel před Stalinem tančit kozáčka.
Když se šel při své návštěvě Krakova maršál I. S. Koněv projít po hlavním krakovském náměstí, Rynku Glovnem, přiběhla k němu neznámá žena a políbila maršálovu ruku. Překvapený Koněv se optal, proč to udělala?
"Za to, že jste nám zachránil Krakov!"
Když se I. S. Koněv vzpamatoval, řekl:
"To je úžasné, jak milujete své krásné město!"
Svědectví válečného zpravodaje
Krakovskou událost popsal trochu z jiného konce i vynikající válečný zpravodaj Boris Polevoj: "Koněvovi se podařilo vyhnout se zdlouhavým pouličním bojům, zvlášť úspěšně to udělal u Krakova. V Krakově byla umístěna silná německá posádka. Každá ze středověkých staveb se mohla změnit ve vojenskou redutu. Navíc ve středu Krakova na vyvýšenině, ovládající široké okolí, se rozkládala pevnost Wawel, jejíž zdi by neprorazil i ten nejtěžší granát. Toto nádherné město, starobylé sídlo polských králů a kdysi hlavní město Polska, jehož každá ulice je architektonickou památkou, bylo zachráněno jen proto, že ho bylo dobyto rychlým obchvatem. Hrozba obklíčení ochromila odhodlání nepřátelské posádky, takže začala rychle ustupovat jihozápadním směrem, kde východ z města dosud zůstával volný."
Krutý trest pro Koněva za záchranu Krakova i Prahy
Počátkem roku 1990 na základě rozhodnutí městských orgánů a revolučních obyvatel Krakova byla povalena bronzová socha maršála I. S. Koněva. Město ji nabídlo vesnici Lodějno v podosinovském okrese někdejší Vologodské gubernie, kde se I. S. Koněv 28. prosince 1897 narodil v chudé zemědělské rodině. Maminka mu zemřela při porodu. Když Ivan Koněv dospěl, stal se vojákem carské armády. S puškou v ruce a s maršálskou holí prošel dvěma světovými válkami.
Počátkem roku 1990 byl maršál I. S. Koněv zbaven čestného občanství města Krakova.
Když jsem byl nedávno v Krakově, optal jsem se, proč se to všechno stalo a čím se Koněv provinil vůči nádhernému městu?
Vždyť zachránil Krakov, jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Nikdo mi neuměl na mou otázku pořádně odpovědět, jednotlivě jsem zjišťoval, že jeho největším proviněním je přece skutečnost, že byl Rus!
Ani krušné a často velmi tragické zkušenosti Poláků s Rusy, s SSSR i se Stalinem (Katyň, Varšavské povstání) tento čin nijak neomlouvají.
Počátkem devadesátých let byla rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy a na základě demonstrujících obyvatel Prahy (v době, kdy poslanci v čele s Jiřím Rumlem přemalovávali na žluto smíchovský tank 23) ze zdi Staroměstské radnice v Praze odstraněna a přemístěna bronzová deska, kde český a ruský text oznamoval, že město bylo osvobozeno Rudou armádou, které velel maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv. Byla nahrazena novým, jiným textem.
V Praze po Koněvovi zůstala Koněvova ulice na pražském Žižkově a pořád tu ještě stojí dejvický bronzový pomník - s poplivaným, posprejovaným a poškozeným piedestalem.
"Proč se tak chováte k maršálu Sovětského svazu Ivanu Stěpanoviči Koněvovi," zeptali se mne nedávno přátelé z Klubu vojenské historie z Przemyslu, kteří nic nevědí o osudu Koněvovy sochy v nedalekém Krakově. Nepochopili mou vyhýbavou odpověď. Stejně jako nepochopili mé vysvětlení, proč na někdejším dejvickém hotelu Internacionál (tolik připomínajícím sovětský dar - varšavský Dům vědy z padesátých let) již nesvítí rudá hvězda, ale svítí tam zbrusu nová zelená hvězda. Jediným důvodem pro změnu barvy byla skutečnost, že rudá hvězda byla zařazena mezi symboly, vyjadřující zločiny komunismu.
To všechno pochází z doby, kdy se znovu začala přepisovat nejenom polská, ale i československá a česká historie.
Epizoda "Koněv" je snad dostatečně výmluvná pro obě strany!
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |