Vidíme-li někdy v televizi záběry ze života primitivních kmenů indiánů v Amazonii, jsme pobaveni jejich exotičností a zároveň nás při tom jaksi hřeje vědomí vlastní nadřazenosti příslušníků moderní technické civilizace. Je to jakási směs soucitu a pohrdání zároveň. Udivuje nás, jak mohou tito lidé stále ještě žít tak primitivně v této převratné moderní době. Žít bez výhod moderního bydlení, bez supermarketů, automobilů, televize, internetu, přenosných telefonů, moderních lékařských a zubařských středisek, bez dobrodiní stovky jiných věcí, které my považujeme za samozřejmé. Bližší a podrobné informace o jejich životě však budou pro většinu z nás asi velkým šokem.
   Zatímco naše dvoutisícileté snahy o vybudování »lidštější« společnosti s pomocí - v teorii - dobře vymyšlených náboženských, humanitních a politických konceptů a programů skončily v praxi vesměs fiaskem a v současné éře vrcholícího dravého »globalismu« ztrácíme pomalu, ale jistě i ty základní životní jistoty pracně vybojované předchozími generacemi a zmocňují se nás obavy, že svět bude ovládán zákony džungle, »primitivní« indiánská společenství žijící v džungli amazonských pralesů mají téměř perfektní společenské uspořádání už po celá staletí.
   Dokázaly, samy od sebe, jaksi intuitivně, úspěšně v životě uplatnit všechno to, co se nám nikdy trvale nepodařilo. Bez válek, bez revolucí, bez politiků, bez volebních zápasů, bez řečnických frází a učených tezí, prakticky i bez jakékoliv formy vlády, parlamentu či nějaké legislativy. Každý jedinec je tam naprosto samostatný, nikdo mu nepřikazuje, co by měl či neměl dělat a jak by si měl zařizovat svůj život. V každém takovém kmenovém společenství vlastně neexistuje nějaká vrchnostenská autorita. Náčelník kmene, volený většinou souhlasnou dohodou všech dospělých mužů, není autoritou v tom smyslu, že by vládl a nařizoval lidem, co mají dělat. Jeho hlavní funkcí je dohlížet na průběh rituálů a slavností a udržovat styk se spirituálním světem. Všechny záležitosti kmene se řeší na základě všeobecné dohody. Autoritativní náčelníci a všemocné rady starších fungovaly či ještě někde dosud fungují pouze u válečnických kmenů. Překvapí nás určitě i to, že tyto »primitivní« společnosti pohanů žijí rovněž - samy od sebe - podle stejných zásad obsažených v našem křesťanském desateru - s tím rozdílem, že ony je dodržují: manželské nevěry nebo dokonce rozvody se vyskytují jen výjimečně, zločinnost pak už vůbec ne. I bez pomoci škol, pedagogů, filozofů, spisovatelů a jiných kulturních autorit, na které jsme v naší civilizaci hrdi, příslušníci těchto »primitivních« společností se k sobě nechovají vůbec primitivně a divošsky. Mají úctu ke starším, k rodičům, silnější pomáhají slabším, tendence k výsměchu či k násilí jsou potlačovány a v případě potřeby dochází ke spontánní kolektivní výpomoci. V mnohém, musíme přiznat, jsou na tom daleko lépe než my: neexistuje, že by někdo hladověl a druhý se přejídal, nejsou mezi nimi chudí a bohatí, nikdo se nad nikoho nevyvyšuje, neznají »celebrity«, snoby ani příživníky, neznají závist! Většinu našich životních a pracovních praktik by určitě shledali nesnesitelnými. Příslušníci těchto společenství se živí převážně sběrem a lovem a to stylem »jeden za všechny a všichni za jednoho«. Nikdy nepracují více než 20 hodin týdně a každý rok po celé měsíce nepracují vůbec. Namísto toho je jejich čas vyplněn zábavou, hrami, ceremoniemi, slavnostmi, sportem, hudbou, tancem a navštěvováním sousedů a přátel. Nevykořisťují a neruinují svoje životní prostředí, ale žijí v něm, plně soběstačně, v souladu s přírodními zákony. Vedou snadný a zahálčivý život bez stresu a obav z budoucnosti, přímo idylicky bezstarostný.
   Podrobné studie zabývající se životem těchto společenství zároveň dokazují, že jejich příslušníci jsou těmi nejzdravějšími lidmi na světě a dožívají se běžně, v plné fyzické a duševní síle, vysokého věku, bez pomoci moderní medicíny a zubařské profese. Neznají problémy obezity či zkažených zubů, netrpí srdečními onemocněními, artritidou, rakovinou ani nemocí AIDS. Mají intimní a velmi podrobné znalosti »zelené medicíny«, jejíhož tajemství se naše moderní laboratorní věda dosud nedobrala ani z jedné setiny.
   Kdyby tito »primitivové« měli možnost posoudit rozdíly mezi jejich a naším životním stylem, určitě by jejich posudek zněl: Ach, ti ubozí konzumenti!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]