Na toho myslím teď, co dlouho, dlouho šel,
a kolem stále jen ten šibeniční les
a dole stále krouhavý zvuk bagančat -
i pokýv hlavou nad nimi i nad sebou,
z okoralého srdce kousek ulomil
a s nimi dělil se tak o svou bídu...
Přečetli jste si jen malý úryvek z básně jednoho z největších českých básníků Fráni Šrámka (1877-1952), která byla věnována jednomu z "pátečníků" - Josefu Čapkovi, jehož život vyhasl v dubnu 1945 v koncentračním táboře Bergen Belsenu. Fráňa Šrámek prožil 26 let života v pátém patře činžáku v Praze-Vršovicích na rohu ulic Kodaňské a Norské, který je dnes označen číslem 16. Na protějším rohu je už asi půl roku zavřená jedna z vršovických populárních hospod U pšenice. Ulice Norská do roku 1926 nesla označení Černohorská a až do roku 1938 to byla ulice Vinohradská a stejný dům nesl tenkrát číslo 1.
"Zde mohu být doma, ve Vinohradské pod pivovarem, nablízku Waldesky, Maršnerky, remíz...," vyznával se samotný básník z pocitu klidu, který zde našel ke svému psaní. Do těchto míst Šrámek umístil také děj svého románu Tělo, příběhu mladé ženy z periférie. Tehdy se psal rok 1919. Plachý, křehký, poněkud samotářský a tichý básník ve svém bytě nepřijímal příliš návštěv, ale vyrážel odtud na toulky nezastavěnou periférií a loukami okolo Waldesovy továrny a vozatajských kasáren. Šrámkův přítel Karel Čapek o něm napsal, že nevěří tomu, že by se Šrámek příliš pohyboval v ulicích Prahy, ale spíše byl ke spatření někde na Bohdalci nebo u Záběhlic...
Karel Čapek za svůj krátký život toho stihl neuvěřitelně mnoho, ale přesto vždy v pondělí pravidelně vyrážel se svým milovaným literátem Fráňou Šrámkem, ale i s Františkem Langrem a někdy i s jinými přáteli, na špacír na kopec Bohdalec, mezi slepence lidských příbytků do proslulé kolonie Rafandy.
Sobotecký rodák, básník, dramatik, ale i prozaik a příznivec anarchistického hnutí, se již dávno před válkou stranil veřejného vystupování. Šrámek poměrně často přicházel mezi literáty do společnosti bratří Čapků na Malou Stranu, ale později do jejich vily v Úzké ulici na Vinohradech mezi "pátečníky" přicházel již jen zřídka. Z Vršovic, kam přišel se svojí ženou Miloslavou Hrdličkovou v roce 1911, se Šrámek odstěhoval až v roce 1937 na Smíchov. Po okupaci naší země Němci se zařekl, že neopustí byt do té doby, než okupanti odejdou...
O přátelství a vršovických toulkách Čapka a Šrámka vypráví sbírka korespondence Cesty přátelství, mnohé se lze dočíst i v knížce Podivný nepokoj. Když se Šrámek vyznával ze vztahu k místu svého žití, zmínil se i o pivovaru na Vinohradech. Tenhle objekt, v jehož zahradě došlo kdysi k veřejnému projevu nespokojenosti milovníků volného pobytu v přírodě, který zakazoval nový policejní výnos, se nyní po podivném požáru přestavuje poškozená budova. Jak jinak - na luxusní byty! Ostudou, a ne malou, našich kulturních představitelů je skutečnost, že dům v Norské ulici dodnes není opatřen sebeskromnější deskou, která by připomínala zdejší dlouhodobý pobyt významného českého básníka Fráni Šrámka. V domě naopak zase vznikl bar... V nedávno otevřené hale Sazky ve Vysočanech se naopak objevila deska se jménem toho, kdo si mohl dovolit přehlédnout i šéfa současné vlády. Historie je někdy parchant, ale člověk bývá nezbedou mnohem větším. Kdo si za peníze jiných stavěl pomníky už za svého života, časem stejně upadl v zapomnění.
Ostudu s neexistencí označení domu, ve kterém Šrámek žil 26 let, podtrhuje skutečnost, že v blízké Bulharské ulici zdobí dům plastika Julia Fučíka, který se zde v letech 1940-1941 ukrýval i pracoval. Jen tak mimochodem, Fučík byl v roce 1935 při zájezdu vršovických fotbalistů hrajících již pod názvem Bohemians do Sovětského svazu jejich tlumočníkem... Nedaleko je ulice Žitomírská, kde již několik let visí na domě deska se jménem nestora otužilců Oldřicha Lišky, který tu žil a zemřel v roce 1981. V Kodaňské ulici lze objevit také velkou desku se jménem Elišky Procházkové, kterou v roce 1942 i s manželem popravili Němci za pomoc parašutistům, co vykonali ortel smrti nad říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. O několik metrů dál na zdi školy v Heroldových sadech pamětní deska připomíná ředitele školy Jana Zelenku-Hajského, člena domácího odboje a skupiny Jindra, který úzce spolupracoval rovněž s parašutisty, a byl se svojí ženou a synem také popraven. V dolní části Francouzské ulice ve Vršovicích je označen secesní dům, kde v letech 1918-1961 žil dirigent Národního divadla a České filharmonie Václav Talich. Fráňa Šrámek čeká na malé a skromné označení domu dodnes...
Ostudu kulturních a mocných dokresluje i zdánlivá maličkost, která pro pamětníky konce druhé světové války maličkostí není. Pod kostelíkem sv. Mikuláše, který byl v květnu 1945 úložištěm zastřelených obětí války, je v ulici Rostovské dosud k přečtení nápis z války, kam mají lidé prchat při náletech - do Grébovky... Není označení jako označení, ale zastaralý "billboard " z druhé světové války je skutečnou raritou. Paradoxy života přináší život sám, ale člověk tomu napomáhá. Pamětní deska život zajisté nevrátí, ale vzpomínku na věčného tuláka a blouznivce pod měsícem nad řekou určitě vyvolá. Tenhle plachý básník mající své modré oči všude, jakož i větřící nos, přispěl svým dílem Tělo i ke vzniku tehdejší vitalistické poválečné literatury. Po druhé světové válce ve své básni vítající svobodu přirovnal národní horu Říp k přilbici hlíny... Ne, to nebylo gesto upocených politiků, kteří nedávno vystoupili na národní kopec a ten zůstal pokryt odpadky, protože nastal čas rychle odjet automobily označenými modrými majáčky. Ne, žádný památníček Šrámek ve Vršovicích dosud nemá. V současnosti se však kousek od ulice Norské, pod vršovickým hřbitovem, okolo kterého chodíval i Šrámek, staví další supermarket. Pod Rostovskou ulicí s "památkou" na druhou světovou válku vyrůstá cosi podobného. V ceně mnoha miliónů. Pamětní deska se jménem vyjde o dost miliónů levněji...
Nu což, v roce 1915 se do Vršovic do domu na rohu Tyršovy a Hálkovy ulice nastěhoval také "vršovický skřet" - všeumělec Josef Váchal, a ani jeho desku tu neobjevíme. Tyršova ulice je dnes Žitomírská, Hálkova se nyní jmenuje Kodaňská. Nebyl by to ani on, kdyby tehdy o svém přestěhování do Vršovic z Kladské ulice na Vinohradech nesepsal svérázné oznámení:
Je to kousek dále, než-li do Kladský,
za to ale nejsou schody hovadský -
pište: Vršovice - Tyršova ulice
číslo 9 v přízemí.
Váchal bydlel a měl ateliér v přízemí a žil zde až do roku 1940, kdy musel zmizet název ulice Tyršova... Svůj nový příbytek ve Vršovicích si Váchal pochvaloval, protože v Kladské ulici musel při cestě do bytu překonat 82 chodů... Ve stejném rohovém domě, o kterém Váchal psal, že je nádherný, "samý zrcadlo, vchod jako do muzea", bydlel i malíř a grafik František Kobliha (1877-1962).
Ano, paměť mívá člověk děravou a poslední roky se mu i krátí. Osvěžit ji může dokonce i obyčejná pamětní deska věnovaná jednomu z našich největších básníků. Vždyť na Smíchově, kam se Šrámek z Vršovic přestěhoval, má i svoji ulici.
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |