Z vůbec prvních dvou zásilek Bezručových veršů Janu Herbenovi v lednu 1899 Herben vybral a do čísla 4/1900 beletristické přílohy Času z 11/2 1900 zařadil tři. Jménem Jeho Veličenstva Císaře číslo však zabavila cenzura, protože obsah článků I. Den Palackého - II. Škaredý zjev (...) zakládá skutkovou povahu jednak zločinu uražení člena domu císařského dle ş 64 tr. zák., jednak přečinu proti veřejnému pokoji a řádu dle ş 302 tr. zák. Vinu "článků" specifikuje odůvodnění zákroku: V závadných článcích podněcuje se k zášti proti židům, pak proti šlechticům, tudíž jednotlivé třídě společnosti (...), mimo to se najmě v místech, kdež řeč jest o vévodovi říšském, haněním porušuje se úcta k jednomu členu domu císařského (...). Proto po konfiskaci opravené vydání čtvrtého čísla vyšlo 18/2 1900 jen s jednou Bezručovou básní, v zásilce nenadepsanou, kterou Herben vybavil názvem Zkazka a Bezruč vzápětí přejmenoval na Jen jedenkrát. Den Palackého a Škaredý zjev neprošly ani roku 1903 do Slezského čísla (vyšly až v prvním vydání Slezských písní 1909), ale už do časopiseckého (kratšího) znění Slezského čísla se Herbenovi podařilo ze zkonfiskovaného Škaredého zjevu propašovat posledních šest veršů, a to jako nenápadný, hranice veršů nerespektující citát v závěrečné redakční poznámce:
Jako škaredý zjev chce budit svědomí Čechů a jako šílený, strašlivý bard svého vlastního lidu pod Beskydem chce chránit poslední piď země slezské svým tělem. "Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát - dávno můj zahyne národ - sto roků budu stát, čelem ku obloze vzpřímen ubitou šíjí se azuru dotknu, já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantóm a zašlého národa bard."
Tak před sto lety a jen rokem a několika týdny navíc si básník vyměřil sto let směle vyzývavého burcování svědomí Čechů i pomíjivý okamžik slávy (se azuru dotknu). Čelem ku obloze vzpřímen burcuje svědomí Čechů, kteří ještě čtou, ještě naléhavěji i po sto letech. Jeho verše a čí jsou ty černé doly / a čí jsou ty rudé hutě ze závěru básně Dvě dědiny (ve Slezských písních od prvního vydání 1909) parafrázoval s trpkým povzdechem Jaroslav Seifert ve své Slezské písni k Bezručově šedesátce (v Reflektoru 1927, knižně pak ve sbírce Zpíváno do rotačky, 1936): Ta věta zní dnes / trochu krutě: / Bezruči Petře, / čí jsou ty hutě? // Čí jsou ty hutě / zkrvavené, / čí je ta půda, / na které dřeme? A dodal, parafrázuje zas jiný Bezručův verš (z básně Čtenáři veršů): A odpovědí / je ticho prázdné. / Bezruči, Bezruči, / ty starý blázne.
Bezručovo a Seifertovo tázání zní dnes ještě trpčeji než kdysi, protože je mnoho lidí nechce slyšet a pošetile si namlouvá, že se nic neděje, ba že je nejlepší, když jsou lidé z dolů a hutí vydáni na pospas investiční vůli (a často spekulační zvůli) trhu, jemuž je lhostejné všecko kromě rychlého zisku. Trh si s ničím (ani s další existencí tohoto národa) žádné svědomí ovšem ani nemůže dělat; žádné přece nemá. K čemu by mu bylo?
Dnešní odpovědí na Bezručovo a Seifertovo tázání už není ticho prázdné (v jakém se dá přemýšlet a srovnat si souvislosti), ale ohlušující otupující decibely stálé zábavy, která se valí z některých televizních a rozhlasových kanálů čtyřiadvacet hodin denně jako nejobludnější břeskná ukolébavka, sice ani trochu neprospívající zdravému spánku, ale bezpečně uspávající svědomí.
Několikrát jsem se zařekl, že nebudu psát už k žádným výročím, protože ani oprávněná chvála se v souvislosti s nimi nebere vážně, a jsem dvojnásob rád, že jsem loni odolal pokušení připomínat sto roků Slezského čísla, toho stále žhavého jádra Slezských písní, vydaných až šest let po něm. Během sto prvého roku od Slezského čísla se stal totiž málem zázrak. Ačkoli média mažou konzumentům svých kanálů stále sladší a lepivější med kolem úst, uší a očí i do vlasů, zvedla se nová vlna zájmu o Bezruče. Je to vlna, jak ani už asi dnes nemůže být jinak, poněkud rmutná, tedy kalná i smutná, protože se valí se špinavou pěnou senzace na povrchu, ale je tu a záleží na kantorech češtiny i vlastně na všech čtenářích a vlastně každém (neboť přece každý slyšel aspoň ve škole o slezském bardu), aby si ze zvědavosti, kdo vlastně ten Bezruč je, našel doma nebo půjčil Slezské písně (vyšly tolikrát, že není těžké se k nim dostat) a pár básní si přečetl, když už se strhl kolem jejich autora poprask.
Ano, Vladimír Vašek, podle všech učebnic, příruček, encyklopedií vlastní jméno Petra Bezruče, autora Slezských písní, údajně slavnou knihu (aspoň sám) nenapsal. Dávné podezření se rozhodl knížkou AUTOŘI SLEZSKÝCH PÍSNÍ (Tilia, Šenov u Ostravy, 2003) proměnit v jistotu prozaik Jan Drozd, který ve shodě s pověstmi soudí, že jádro Slezských písní napsal někdejší učitel, herec a úředník v bratrově právní kanceláři Ondřej Boleslav Petr, s nímž se Vladimír Vašek spřátelil za svého působení na poště v Místku a který zemřel roku 1893, kdy se Vašek vrátil do Brna. Podle Drozdova místy sugestivního výkladu Vašek Petrovy básně v době, kdy se obával, že sám zemře, jen opsal a spolu se svými méně zdařilými verši, posílal Herbenovi. Pochybnosti o rovnici Bezruč=Vašek už předtím (v září 2002) připomněl pořad ostravského studia České televize.
Na Drozdovu knihu se přirozeně ozvali badatelé nepochybující o tom, že Slezské písně napsal poštovní úředník Vladimír Vašek, který se stylizoval ve slezského barda Bezruče. Až brutálně příkře na Drozda zareagoval hned ve dvou listech, v Tvaru (2003/19) a v Alternativě plus (2003/3-4), Drahomír Šajtar článkem Paskvil, ale v Tvaru 2004/3 velmi důrazně i mladší bezručolog Zdeněk Smolka (Jak udělat z básníka zloděje cizích veršů). Námitky oponentů jsou většinou pádné a mohly by se tu a tam i doplnit; soudí-li Jan Drozd, že autor jádra Slezských písní podle řady básní pobýval léta v cizině, zatímco Bezruč po odchodu z Místku ne, neuvádí, že by v cizině žil naopak Petr (ten sotva s divadelní společností kočoval po zahraničí), a co je mnohem závažnější, v časopiseckém Slezském čísle je první oddíl s básněmi Hanácká ves, Kyjov, Národní maškaráda a Jedna melodie nazván Básník v cizině; Vaškovi=Bezručovi byla cizinou Haná i Slovácko i svět karnevalu s maskami Španělek, Polek a kozáků. Sotva lze také sdílet Drozdův despekt k mnoha veršům, které Ondřej Petr už nemohl napsat; jsou mezi nimi skvosty, například už z první zásilky Den Palackého. Přesto myslím, zřejmě ne sám, že je dobře, když Drozd mnoho lidí vyprovokoval, aby znovu sáhlo po Slezských písních a začetlo se do nich.
K zmíněnému televiznímu pořadu (vysílanému na ČT 2 12/9 2002) přivedla jeho autora Jaromíra Šlosara anonymně vydaná, zřejmě za Protektorátu tištěná delší báseň o třech zpěvech bez nadpisu (celkem 125 veršů), napsaná tak, aby verše znechucení panovačnou roztahovačností Němců na Beskydech působily jako dílo Bezručovo. Problém autorství anonymní básně chtěl Šlosar probrat spolu s otázkou tajemství Slezských písní právě v televizním pořadu, ale tam se mu nevešel, a tak báseň vydal vlastním nákladem jako bibliofilii s podtitulem Na okraj jednoho televizního dokumentu a pod jeho názvem PETR BEZRUČ BEZ ZÁRUKY (2003). Publikace má podlouhlý ležatý formát, přizpůsobený extrémně dlouhým veršům, a přináší i důkladnou editorovu zprávu, jak se o autorství radil se znalci Bezruče a dalšími lidmi, kteří kdy o Bezručovi psali. Po všech těch konzultacích i vlastních úvahách nechává Šlosar otázku otevřenou, pochopiv, že edice o to přitažlivější může nepřímo přispět k povzbuzení vážného zájmu o Bezruče. V ohlasu na tuto edici Drahomír Šajtar (Alternativa plus 2003/3-4) opakuje svou domněnku, že báseň napsal pravděpodobně slezský knihovník básník Drahoslav Gawrecki, což je možné, ale pádnějšího argumentu pro to neuvádí (až na to, že anonymní tisk je vysázen stejným typem písma jako Gawreckého knížky z té doby). O tom, že báseň mohl napsat například František Nechvátal, jehož jako možného autora jsem nadhodil v rozhovoru s Jaromírem Šlosarem já, Šajtar bryskně odmítá vůbec uvažovat. Vím dobře, co všecko může mluvit proti tomuto dohadu, ale rozhodně to není ani Šajtarovo tvrzení, že Nechvátal byl rétor, verbalista, frázista a rutinér (jistý F. X. Šalda o Nechvátalovi psal: není to žádná prázdná a pusté rétorika, nýbrž opravdová vizionářská poezie...), ani tvrzení, že Nechvátal, který žil v letech 1935-1945 v Praze, prý Beskydy neznal. Pan doktor Šajtar by mohl snad vědět o dlouhé básnické skladbě (318 veršů) Bezručův hlas, kterou Nechvátal přispěl do stejnojmenného sborníku a vydal také samostatně k Novému roku 1940 (v době, do níž se hlásí anonymní skladba); Nechvátalovi se noc vpila v jeho oči, táhnouc z Frýdku a Lipiny, z Ostravy, Bašky, Lazů, takže byl v tom kraji jako doma, i když třeba "jen" díky Bezručově poezii; to že by nestačilo? Možnost Nechvátalova autorství anonymní básně Šajtar apodikticky odbývá právě tím způsobem, jaký má za zlé Drozdovi, podle něhož Bezruč nemohl napsat jádro Slezských písní, protože nežil v kraji dost dlouho, aby ho skutečně poznal.
Se svým jasným slovem o říšském vévodovi z habsburského domu, se svým odporem k těm, kdo jeho národ málem ubili, zardousili (Rotšild a Gutman, gróf Laryš a Vlček) se Bezruč ovšem nehodí dnešnímu revidování historie, k jakému patří zdánlivě objektivní článek v posledním loňském dvojčísle Týdne, nazvaný Milovaní uhlobaroni aneb Peklo Larischových dolů, ve kterém pan Ivan Motýl se špatně skrývanou sympatií k milovaným a proklínaným uhlobaronům naznačuje, že s peklem to nebylo tak zlé, jak tvrdili za Rakouska levicoví a národovečtí novináři, kteří jeden z nejstarších a nejvýznamnějších slezských rodů prostě rádi neměli, a jak za první republiky psal levicový tisk, který prý stupňoval výhružky; a že Larischové byli vlastně lidmi milováni, i když za války občas vypili skleničku s německou správou kraje nebo s důstojníky. Kdo jiný by líp mohl vědět, jací Larischové skutečně byli, než jejich zesnulý dvorní fotograf a než jejich kočí, který mluvil v podobném duchu: Byli to dobří lidé a měl jsem je rád. Jen životopisec Larischů (naštěstí výslovně pouze amatérský!) pošetile nechce brát válečné působení uhlobaronů na lehkou váhu a dokazuje, že Larischové za nacismu nadšeně hajlovali; ještěže panský kočí projevil víc porozumění: Pochopte, za války byla na Těšínsku těžká doba.
Je až dojemné, jak dokonale se v podstatě apologetický "dnešní" pohled na uhlobarony rýmuje s názorem cenzora, který v únoru 1900 obvinil Bezruče ze zášti proti šlechticům a zkonfiskoval kvůli básním Den Palackého a Škaredý zjev celou beletristickou přílohu Času. Dnes ovšem není třeba konfiskovat, stačí jeho verše zpochybnit zdiskreditováním autora (snad zloděj!) a selekcí jeho odkazu. V televizním pořadu Petr Bezruč bez záruky se vyznamenal kantor frýdecko-místeckého gymnázia Petra Bezruče, který si myslí, že pro jeho žáky nemá Bezruč tu výpovědní hodnotu, jakou měl třeba pro některé studenty (jistě ne pro ty z lepších rodin!) dejme tomu před sto lety, kdy vyšly ty jeho verše a kdy byly opravdu originální, opravdu něčím specifické. Jak by se taky mohli jeho studenti dívat na Bezruče jinak, když jim vštěpuje jistě svůj pohled: Mně také třeba Petr Bezruč neoslovuje celou tou jeho (správně česky měl říci: svou) knížkou Slezské písně, což si myslím, že on je autor pouze této jediné knížky (chraň bůh připomenout, že napsal nežádoucí Stužkonosku modrou), a oslovují mě třeba některé výňatky z toho, třeba některé dekadentní prvky...
Což je na úrovni mínění, že nás zítra osloví spíš Versuche des Ignaz Mácha než Máj. I toho se možná v zájmu pravého evropanství možná dočkáme. A kdo to napíše, dostane grant či cenu přímo od velkého Evropana pana Posselta.
Po mladém panu profesorovi, jehož z Bezruče už oslovují jen některé dekadentní prvky, zachraňovala v tom pořadu Bezruče pro dnešek nepochybně hodná paní profesorka; ani ona si nedovolila bránit Bezruče buřiče, buřiče proti sociálnímu a národnímu útisku, a vyzdvihla krásu básně Jen jedenkrát.
Právě té, na níž neshledal nic nepřístojného ani c. k. cenzor roku 1900.
Když už nedají na nemožného Bezruče, neměli by popřát sluchu aspoň nositeli Nobelovy ceny Seifertovi, který se s Ahasverem svědomí Čechů, s Petrem Bezručem, tím starým bláznem, troufale ptal, čí jsou ty hutě...?
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)