I.
"Toljo, je pravda, že když jde Ukrajinec na velkou stranu, tak si stoupne na mísu a ... no prostě se takhle ve stoje vysere?"
"Kdo vám to řekl, pane!" vydechl Tolja překvapeně a hodil zednickou lžíci do koleček s maltou.
"Naši zedníci, co dělají s vámi," řekl stavbyvedoucí a cítil, že asi trochu přestřelil.
"Ale co, ze své hlavy to nemám. Jak jsem koupil, tak prodávám," pomyslel si.
Tolja sejmul z hlavy čepici a strčil ji do kapsy. Vytáhl cigaretu ručně ubalenou z nejlevnějšího a nejhoršího tabáku, jaký je v širém okolí k dostání, a zapálil si.
"Pojďte za mnou, pane, prosím."
Proplétali se mraveništěm stavby - přeskakovali hromady vybouraných cihel, brodili se prachem z omlácených omítek a notně se ho oba nadýchali, prolézali spletí lešení, několikrát je pracující zedníci nahodili maltou. Cestou stačil stavbyvedoucí jadrnými slovy ocenit snažení elektrikářů, kteří mu opět zasekávali kabely do hotové fajnové omítky, a viděl, že ten blb od topenářů visí celé dopoledne na kangu, šťárá se ve vytvrdlém betonu na podlaze a snaží se tam vejít se svými trubkami. Jako by mu desetkrát neříkal, ať je tam dá, než zalijí podlahu. Tenhle kšeft mu byl čert dlužen.
Vyšli před stavbu. Tolja se zadíval směrem ke skupince dělníků, kteří se plahočili po kolena v neuvěřitelném blátě. Stále ještě drobně mrholilo, hlína se jim lepila na gumáky a oni se s tou tíhou na nohách potáceli jako opilí. Nepravidelnými údery zatínali krumpáče do mazlavé, jílovité hmoty a lopatami ji odhazovali na stranu.
"Pane, vidíte ty kopáče...?"
"No a? Ukrajinci kopou přívod plynu."
"Jo, moji spoluobčané kopou plyn. Ten co se teď napřahuje, ten napravo v modrém kabátě... Vidíte ho? To je doktor filozofie. Vedle něho zubař a ten opřený o lopatu byl architekt."
"A ten poslední?"
"To je jen letecký inženýr... Pane, u vás serou doktoři filozofie, lékaři a architekti ve stoje na míse?"
Tolja se obrátil a odešel. Nechal stát stavbyvedoucího na hromádce hlíny a zírat na ty přízraky.
II.
Budík začal zvonit a brutálně vytrhoval spáče ze snů. Šest postav se začalo hemžit ve svých postelích. První projevil známky života Tolja. Pomalu vstal, v hlavě mu hučelo z včerejší vodky. Usmál se na fotografii své ženy, čtyři měsíce ji neviděl. A co teprve děti? To nejmladší si ho snad ani nebude pamatovat. Otřásl se zimou, bylo pět hodin ráno, za okny se provazy vody lily k zemi. Jak by bylo příjemné vlézt zpátky pod peřinu. Joj, a se ženou, to by bylo!
A pak zase ten pocit. Pokaždé v kocovině ho přepadl neurčitý pocit viny. Dřív, zamlada, doma na Ukrajině, to byly pochyby, zda minulou noc nevypil moc a nevyváděl nebo nevykládal někomu něco, co neměl. Dnes se neurčitý pocit viny konkretizoval ve výčitce, že propil peníze, které mohl dát rodině. Bohatýrská myšlenka minulé noci - "no co, po čtrnácti hodinách roboty denně, soboty, neděle, mám právo se aspoň občas ožrat" - mu po ránu už tak bohatýrská nepřipadala a tlačila spíš na jeho svědomí. Hlavou mu prolétlo, co všechno musí s penězi, které vydře, zařídit. Zajistit na nějaký čas živobytí manželce s dětmi a nedávno ovdovělé mamince. Poslat nějakou hřivnu na přilepšenou synovci na studiích. Koupit vízum na cestu domů a hlavně se vyplatit ze spárů mafie. Krk je důležitější než cokoli jiného. A i když je život mizérie mizerná, děti Ukrajiny se jen tak lehce nevzdávají. A navíc - určitě přijdou lepší časy.
Pomalu se šoural se svými druhy z ubytovny na tramvaj. Stále lilo. Těsně před šestou byli na stavbě a čekali na rozkazy. Práce byla tento měsíc zlá, mizerně placená. Proto si i tuto sobotu a neděli se svými souputníky přivydělával na stavbě rodinného sídla jednoho majitele české stavební firmy. Dům byl téměř hotový, majitel se v něm již zabydloval. Několik dělníků ještě dostavovalo garáž.
O polední přestávce, když seděli na hromadě cihel pod igelitem, aby na ně nepršelo, pohádal se s jedním slovenským dělníkem, který žil v maringotce stojící na přilehlém pozemku, na němž začínala ďábelským tempem růst hrubá stavba. Tento Slovák jezdil domů jednou za tři týdny (co by za to Tolja dal!), bydlel v té maringotce bez sociálního zařízení a pořádného topení (nu, to není o co stát, Tolja byl na tom v tomto směru zatím lépe). Věkem a těžkou prací byl značně sešlý, podle řečí bývalý horník jako Tolja, ale jak přišla řeč na politiku, nemohli si ti dva přijít na jméno. Slovák vzpomínal na staré zlaté časy - na klid, bydlení, práci a levné pivo. Tolja zase vždy ze zásady hájil nové pořádky. Však bude líp. Hlavně že je svoboda, můžeme cestovat a tak.
"Somár! A kam cestuješ? Leda tak do prdele!" vyhrkl Slovák a dodal: "A nám líp nebude, kamaráde, nebude..."
"Musí být," myslel si svoje Tolja. "Musí, Bůh to vidí."
Večer v osm hodin ukončili práci. Po celodenním lijáku byli prokřehlí na kost. A špinaví k neuvěření. Tolja zazvonil na majitele domu, oznámil mu, že pro dnešek končí práci a prosí o peníze. Pan domácí si nazul gumáky, přehodil přes sebe kabát, letmo zkontroloval čas a šel se na vykonané dílo podívat. Vše beze slova obhlédl, mlčky jim vyplatil domluvenou mzdu a odcházel.
Tolja se ještě osmělil: "Pane, jsme moc špinaví, na ubytovnu musíme jet tramvají, nemohli bychom se u vás trochu umýt?"
"Hmm, počkejte," odpověděl majitel.
Za chvíli se objevil ve dveřích, nesl velký lavor s vlažnou vodou, z níž se v chladném počasí kouřilo, postavil ji na hromadu cihel a šel si po svých.
III.
Bourali mnoho zdí v obrovském domě, na kterém začínala rekonstrukce. Škrábali také staré omítky a odváželi tuny a tuny koleček suti. Na stavbě bylo nedýchatelno, prach, špína. Tolja pracoval načerno v partě českých zedníků. Měl je rád, rád s nimi mluvil a zdokonaloval si svoji češtinu. I oni se k němu chovali lépe, než bylo v jiných partách, kde pracoval, obvyklé.
Jen toho prachu, toho prachu kdyby bylo méně. Dostali sice nakázáno nosit respirátory, ale pařit se celé dny v tom horku a ještě s respirátorem, to bylo k nevydržení.
Poslední týdny Tolja stále více pil. Z domova přicházely špatné zprávy, rodině peníze nestačí, to nejmladší robátko je nemocné, nemocná je i maminka - vypadá to, že dlouho nevydrží. Synovec musel ukončil studia a chystá se, že by přijel za Toljou do Česka na práci. Tolja nesl tyto zprávy těžce a zamotával se do bludného kruhu. Večer zapíjel svou hořkost, ráno kocovina, pak výčitky svědomí a večer hořkost zapitá vodkou, pivem nebo obojím.
Stál u hromady cihel a suti, prach ho štípal do očí. Rozepínal si košili, aby si v tom horkém letním dopoledni ulevil. Zvenku zaslechl ptačí zpěv. Ruce mu klesly podél těla, okamžitě se zasnil. Vše kolem zmizelo a on stál na návsi rodné dědiny. Díval se na pravoslavný kostelík, před ním stojí skupinka děvčat, mezi nimi jeho budoucí žena. Je z nich nejkrásnější...
"Pozóóór! Pozóóór!" doléhaly k němu z veliké dálky nějaké hlasy. Neposlouchal je. Pak slyšel mohutné praskání a hluk, jako když tisícihlavý drak dští síru.
Strop se zřítil. Obrovská detonace otřásla celou budovou, v okolních ulicích se zatřásly všechny okenní tabulky. Chodci se zastavovali a nechápavě se rozhlíželi, z oken začaly vykukovat zvědavé páry očí. Čas se zastavil.
Když stavbyvedoucí doběhl na místo neštěstí, bylo hrobové ticho. Dělníci stáli okolo a se smrtelně bledými obličeji civěli do sutin.
"Co je, sakra! Co se stalo! Slyšíte!" křičel stavbyvedoucí.
"Pane Karas, strop..." vykoktal někdo.
"Stalo se někomu něco?!"
"Ten Ukrajinec tam asi zůstal..."
"Tak co tady, kreténi, stojíte! Vyhrabte ho!"
"Ale pane Karas, on u nás dělal načerno. Co když..."
Stavbyvedoucí už ale neposlouchal. Holýma rukama zběsile rozhraboval cihly, trámy a suť. Ostatní se k němu přidávali. Když vyhrabali tělo zkroucené k nepoznání, lebku roztříštěnou, poklekl k němu stavbyvedoucí Karas. Rozčilením se mu klepaly ruce. Vzal opatrně hlavu, zatlačil nebožtíkovi oči a zašeptal: "Toljo..."
Autor: Michal Polický
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)