Až budou organizátoři konference Václavkova Olomouc přemýšlet, ke komu obrátit pozornost v příštím roce, aby se ctí dostáli tvůrčímu odkazu velkého českého kritika, podle něhož jsou pracovní setkání zvána, neměli by opomenout dvě velké osobnosti, od jejichž narození uplyne roku 2005 pětasedmdesát let: už roku 1975 předčasně zesnulého Vladimíra Dostála (který dokonce, jak ne bez údivu nedávno konstatoval kdosi z druhého břehu, byl první, kdo se u nás zamýšlel nad fenoménem postmoderny) a jeho slovenský protějšek, esejistu a kritika Jána Škamlu, na rozdíl od Dostála navíc i básníka; také jeho dílo se už (před sedmi lety) uzavřelo. Oba rozvíjeli marxistickou estetiku na oné vysoké úrovni a s velkorysostí, která vyznačovala nejlepší práce Bedřicha Václavka, Kurta Konrada nebo Laca Novomeského, jimž se dařilo nalézat porozumění pro hodnoty i u těch autorů, s nimiž se názorově v mnohém ostře rozcházeli. Což se u nás nikdy příliš nepěstovalo a dnes už vůbec neumí a navzdory hlučně deklarované pluralitě zásadně ani náhodou nenosí a netrpí.
Ján Škamla (4/8 1930-13/11 1997), který nám k nelibosti těch i oněch dogmatiků objevoval dílo Antonia Gramsciho i teoretické obrysy nového umění, například konkrétní poezie, napsal však víc knih veršů než esejistiky, ale že byl především básník, to je jasně očividné až z odstupu. Uvědomujeme si to zvlášť nad jeho sbírkou SKÚŠOBNÝ KAMEŇ (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, s ilustracemi Jozefa Gálise), vydanou na sklonku minulého roku deset let po jejím vzniku. Škamlovi vyšlo za života devět sbírek veršů, poslední, Kráľovská stopa roku 1990. Po ní roku 1993 dopsal sbírku ostře zžíravých "monologů Pozorovateľa" Za-mat moci, která vězí dosud v rukopise (ale žádný strach, nezastará, takové Reštitúcie pre modrú krv nebo Herci vo vláde jsou neustále aktuální), a zároveň Skúšobný kameň, která je Škamlovým nikoli bezděčným testamentem.
Knihu tvoří pět oddílů. Jak Torzo domova (I), tak Torzo sveta (II) se příznačně skládá z portrétů básníků a spisovatelů, tvůrců slovenské i světové kultury; právě oni jsou mu tvůrci i zárukami domova a lidského světa, právě v nich od Fándlyho po Horova, od Li Pa po Wolkera a "veselého básníka" Tristana Tzaru nalézá životní jistotu i "živý tranz". Básník, který se na rozdíl od tolika komediantů mezi autory nezřekl toho, co vyznával po celý život, hlásí se nejen k Janku Kráľovi nebo Miroslavu Válkovi, ale též ke Krčmérymu a k Lukáčovi, nejen k Puškinovi anebo Haškovi, ale i k Dostojevskému a k Traklovi. Českého čtenáře potěší, že báseň Naša pani Božena Němcová Škamla zařadil nikoli do Torza světa (kde jsou básně o Haškovi a Wolkerovi), ale do Torza domova, a hlavně že je to báseň mimořádné naléhavosti:
"Prišla k nám Prišla k nám / S ustaranosťou ženy A uvidela náhle / v podzámku prabiednom: Slovensko chudobné / I osud prisúdený: človek v ňom klesá / dolu hlavou A prázdny hrniec / hore dnom //... // Videla: nič nám nezostalo Na burze nelások / predané naše věci A všetko jednostaj / pod vykričené ceny... / ... No predsa čosi zostalo / To čím sa člověk vzprieči Jazýčok Slovákov - / na vichry vyplazený A ona povedala: // - Je v ňom vzdor Je v ňom spev / Já som v ňom postrehla / i príznak proroctiev."
Jistě ne náhodou je ve středu knihy šestice Skic básnických poviedok o istých profesiach (III), které jsou ve skutečnosti šesti lyrickoepickými milostnými příběhy, v nichž vrcholí silně erotická linie Škamlovy poezie, její prudce smyslově bijící srdce. Básnické vzpomínání na naivně upřímnou studentku, na princeznu pod bratislavským hradem, sestru z porodnice, zahradnici atd. možná není všecko z autorova hlubokého osobního prožitku, ale působí tak, má sílu vyznání, jakým je v české poezii třeba Hrubínova Romance pro křídlovku. A je to vše bez sentimentální nasládlosti i sprosté oplzlosti, věcné ("ich láska išla s nimi z kopca") i hravé ("od milostivých kat-ar-aktov / jej členkov / kolien / až po vrchol / kde sídli samodru-hosť") a místy též drsně šokantní: to když princezna pod bratislavským hradem, ona bohatá, on chudobný, dá se do milostného panování: "To ona princezná / vrhá mu signál do noci: Rob mi to! Rob mi to! / Ó rob mi to tak ešte!?"
Sedmou Skicou možná měla být Zasnežená žena (V), kterou se kniha uzavírá, tklivý příběh těžkého ženského osudu z mýtické dědiny, ale příběh nešťastně provdané Jolanky Hroncové přerostl rozměr i hladinu skicy ve velký povzdech bezmoci vůči danému údělu. Ján Škamla se rozloučil se světem teskně.
A statečně. Zasnežená žena je melancholický epilog, který nepopírá Čertovsky neposlušné srdce (IV), předposlední oddíl knihy, cyklus básní z autorova posledního zápasu, zarámovaný verši Po klinickej smrti I a II. Básník do svého konce životvorne znepokojený bytím / tak jako krásnou ženou, v těch básních z nemocnice i posledních nočních potulek, v nichž si čte memento mori na své vlastní srdeční stěně, nenaříkal, pod úplňkem úplně skrytým jak nesplněný slib dokázal bezhvězdné a beznadějně zahalené noci vynadat, když mu "tá stará veštica tá stará ohava / nechce poodhaliť /... / koľko mu času zostáva". Ještě Po klinickej smrti si básník říká: "Ach len sa neľutuj! // Ti čo sa ľutujú / bývajú často smiešni // ... / Prijmi svoj malý kríž! // Neraz vrav sebe samému / že iba ty si vinný // Možnože bude meškať smrť / s ktorou si si dal rande // A dakto tretí sa pozrie na hodiny -"
Skušobný kamen, zdá se, vyzkouší i nás a naši tak často zdůrazňovanou potřebu poezie: dokážeme si tu knihu nad jiné opatřit, přeložit a vydat?
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |