Páv, jak je všeobecně známo, rád a pyšně natřásá a ukazuje svoje peří. Konec konců, má se čím chlubit. Je to peří pěkné, pestrobarevné a páv k němu nepřišel z druhé ruky, ale je to opravdu peří jeho vlastní, originální.
Člověk se odjakživa také rád pyšně natřásá a vychloubá před svými bližními. Na rozdíl od páva však »peřím« cizím. Druhy těch člověčích chlubných »brk« se v průběhu společenského a technického vývoje měnily. Nejen to. Už od starověku a antiky se lidská společnost začala příkře dělit na vládnoucí elitu a plebs, čili lid obecný. Ti nahoře se od těch dole lišili nejen svojí mocí, kterou nad těmi spodními měli, ale také vždy a všude a hodně viditelně také tím chlubným elitním »peřím«, podle kterého každý okamžitě věděl, s kým má tu čest. Nikdo si nemohl splést vládcův palác s chaloupkou poddaného, hraběcí kočár s venkovskou bryčkou, šperky vyšňořenou šlechtičnu s vesnickou pradlenou.
Když v dobách moderních byla rodová aristokracie vystřídána v elitních postech buržoazní aristokracií komerce, financí a velkoprůmyslu, jejich elitní příslušnost byla rovněž unikátně rozpoznatelná podle jejich »peří«. Žádný z nich nebydlel v činžovním nájmu, neoblékal se v konfekci a nejezdil do zaměstnání na kole či autobusem.
S nástupem konzumní éry tržního kapitalismu došlo v tomto směru k velkým změnám. Přijít snadno k balíku peněz už nadále není výsadní privilej, ale dokáže to kdejaký »hej počkej«. A většina těchto bývalých »nýmandů« se nejen chtivě proměnila v chlubné lidské pávy, ale začala se i nafoukaně domnívat, že pouhý nákup příslušného »peří« jim automaticky zajistí nimbus velikost. A tak došlo k nezbytné devalvaci těchto elitních symbolů. Jak se říká, »mnoho psů, zajícova smrt«. Podle samotné lokace a tržní hodnoty exkluzivního sídla už není dnes nadále možné posoudit, zda majitel je opravdu věhlasný a elitní magnát nebo jen rychle zbohatlý šejdíř. Přeplacené megahvězdy showbyznysu, pologramotní velikáni popmusic, oslavovaní šikovní fotbalisté a všemožní kšeftaři pohybující se na samé hranici zákona, vlastní dnes více luxusních automobilů než skuteční kapitáni finančního a průmyslového světa.
V Americe také už není možné rozeznat, zda se v luxusní »limo« vezou vyšší esa legitimních korporací nebo vyšší gauneří mafie či narkotických kartelů. Drahé automobily nejposlednějších modelů se staly nejoblíbenějšími symboly »důležitosti a elitnosti« celé nové podnikatelské podtřídy všemožných kšeftmanů, makléřů, pokoutních dohazovačů a agentů nesčetných variací. Všichni tito parazitní reprezentanti lidských »pávů« pak doopravdy věří, že tím okamžikem, jak si sednou za volant takového, třeba i na půjčku či splátky pořízeného extravagantního automobilu, se promění v jiné, kvalitnější bytosti. Vůbec jim nedochází, že jen závistivci snad ještě nižší inteligence než mají oni sami je mohou za někoho takového považovat. Jsou samozřejmě neschopni chápat, že i ta nejtřpytivější slupka jejich automobilové exkluzivnosti nemůže nikdy zakrýt to, co doopravdy jsou, vždycky byli a budou. Je to s nimi v podstatě stejné jako s brambory. U takové brambory můžeme natřít její slupku třeba atraktivní a blýskavou zlatou barvou, ale když ji eventuálně sloupneme, najdeme pod ní - zákonitě a samozřejmě: jenom obyčejnou bramboru.
Autor: Miloslav Rejzl
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |