Prozaik Arnošt Herman (nar. 1932 v Mladé Boleslavi, JUDr. působící v Ústí nad Labem) stihl vydat již několik prozaických knih: Muž na betonových schodech, 1976, Velká bílá oblaka, 1979, Krůpěj rosy, 1982, Žena v taláru, 1983. Nyní k nim přibyla útlá, osmdesátistránková vzpomínková próza NAD MĚSTEM ZÁŘILY HVĚZDY (nakl. Kapucín, Duchcov 2003).
   V době nacistické okupace bylo Hermanovi sedm až dvanáct let. Jak prozrazuje v knize, psal si už tehdy deník, tajný, ukrývaný, který mu umožnil zachytit řadu fakt a detailů ve vzpomínkové novele. Sám svou prózu charakterizuje jako »útlou knížku, jakési vyznání, krédo, abych si připomněl všechny ty příhody, události, slova, která padla v okamžicích, kdy se rozhodovalo o bytí či nebytí světa, kdy umírali chlapci jen o něco starší než já, kluk z ulice, zázrakem zachráněný při bombardování Mladé Boleslavi 9. května 1945, kdy skončil život některých mých kamarádů«.
   Herman vzpomíná na spolužáka, židovského kamaráda, který přišel o život v terezínském koncentračním táboře. Zajímavou kapitolu věnuje prázdninám, stráveným u strýce Josefa v Praze, kterou jako jedenáctiletý důkladně prochodil.
   Hodně místa ve vyprávění zabírá popis, jak nesnadné bylo koncem války sehnat potraviny (Arnoštova maminka šila doma šaty, které pak vyměňovala se selkami za mouku a maso, často s nebezpečím četnických kontrol).
   Z literatury mu nejvíce přirostly k srdci příběhy Jaroslava Foglara. Se spolužáky si především rozuměl při hraní hokeje a kopané.
   Herman dal přednost klukovské hovorové řeči i tam, kde nešlo o dialog, ale o autorův vzpomínkový komentář (např. »Byl jsem hrdej na to, že jsem pravidelnej návštěvník filmů«, s. 68). Dílo to však nepoškozuje, jde o rozpomínání se na minulost zčásti z odstupu, ale většinou s ponořením do chlapeckých let.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]